Trochu jako v savaně

Dnes v 11:01 | Raja Luthriela |  Fotografie
Fotky ze včerejší procházky nejsou tak malebné, jako minule. Tenkrát jsem totiž vyfotila většinu kytek, které šly vyfotit a tento týden nerostla žádná nová. Jen jsem natrefila na morřence u cesty. Ty ještě asi zvěčněné nemám.
Já jsem ten den na procházku nebyla tolik naladěná. Vyšla jsem dopoledne, protože jsem věděla, že po nedělních pohádkách už bude vedro. A tak jsem si sebou vzlala MP3 přehrávač. Ale protože jsem se bála, že přeslechnu případný traktor či motorkáře, tak jsem si hudbu pustila jen zlehka. I zpěv ptáků jsem přes ní slyšela. Ani s tou Metalicou to do hromady neznělo špatně.

 

Mezi květy

Včera v 16:46 | Raja Luthriela |  Fotografie
Tak a méme tu fotky z minulé neděle. A že jich tentokrát bylo. Šla jsem tentokrát trasou, kde jsem fotila sérii "Mrazivá záře". Dokonce mám i pocit, že jsem měla stejné studeňáky (tepláky), jako minule. Tentokrát jsem se ale zaměřovala více na rostlinky, než na zasněžené pláně.

Toto je nějaký břečťan, ne? Vždycky se mi líbil. Na starých opuštěných domech vypadá tak epicky.


Motýlí víla

Čtvrtek v 22:47 | Raja Luthriela |  Kresby
Toto jsem kreslila někdy v listopadu. Tehdy jsem hodně kreslila. Pak nastala éra designů a nyní jsou to fotky. Tak jako tak mě vlastně poslední dobou nebaví se písemě vyjadřovat. Asi to ale není problém. Až člověk zpracuje svůj svět graficky, teprve potom ho může dát do slov.

 


Výprava za lišejníkem

15. dubna 2018 v 15:09 | Raja Luthriela |  Fotografie
Předchozí fotky byly z velikonoční soboty. Nedělní procházku jsem tehdy neměla, protože bylo tak hnusně. Nějaká vichřice a déšť, či co. Nahradila jsem si to o Velikonočním pondělí 2. dubna. Přece jsem to slíbila psovi a to se musí dodržet. Asi jsem je sem měla dát už dávno, ale nebyla jsem na takovou činnost naladěná. Až teď. V úterý jsem potom byla ve městě a nějak jsem tam asi nastydla, či co, a tak jsem ani v neděli 8. dubna nešla. Dneska půjdu. Hned jak sem dám tyto fotečky.

Ten den bylo tak nádherně. Modrá obloha. Žádná mlha. V takových chvílích i ten rybník vypadá z dálky čistě.


Navráceno přírodě

14. dubna 2018 v 15:41 | Raja Luthriela |  Fotografie
Tyto fotky nejsou kupodivu foceny v neděli, ale v sobotu. O Velikonocích. Byli jsme přece u babičky v Protivíně a já přece potřebovala protivínské fotky. Přišlo mi, že ty z mého okolí jsou již nudné, tak jsem sem chtěla přinést nějakou exotiku. Protivín se vvšak od mého domova nijak neliší. 35 kilometrů zřejmě není žádná vzdálenost.
Ne, kecám. velké rozdíly jsem vskutku nečekala. Nějaké ty jehličnany, křoví, kočičky v popředí. A ty mraky.


Podivné tvoření

7. dubna 2018 v 19:20 | Raja Luthriela |  Fotografie
Takto nějak vypadá mandala vytvořená z párků, rajčat, sterilovaných kapií a hnědé hořčice.
Než já to všechno poskládala, párek vystydl a já ho pak jedla studený. A ani dobré nebyly. Už je nekoupím.


BŘEZEN: Můj malý pony - Příběh o Útulnocích

7. dubna 2018 v 16:48 | Raja Luthriela |  Video měsíce
Víte, zdá se to až neuvěřitejné, ale tento díl seriálu Můj malý pony mě toho hodně naučil. Například mi připoměl, jak je důležité slavit svátky, které stmelují společnost, i když se zdá, že na jejich začátcích je pouhý bezcenný mýtus, který se nás snad už prakticky netýká. Že kdyby se opravdu lidi věnovali jen práci nebo učení, že by svět byl temné, studené a zlé místo.
Taky je tam ukázáno, jak zdánlivě nevinně v dětství mohou vzniknout komplexy a co to potom s člověkem (chcete-li - s poníkem) může dělat v dospělosti. Takže místo Ulice či Ordinace si pusťte kreslenou pohádku. Daleko víc vás to vzdělá. :-)


Velikonoce, svátky zrození

1. dubna 2018 v 21:19 | Raja Luthriela |  Zápisky
Zdravím, milí poníci. Tedy lépe řečeno, za poslední dobu jsem shlédla mnoho dílů seriálu "Můj malý pony" a toto oslovení je první, co mě napadlo. Už jsem u třetí série a hrabe mi z toho.
Máme tu duben. A velikonoce. Nasela jsem osení. Už vyrostlo, ale není to nic moc. Na velikonoční pondělí už bych chtěla bujnou zeleň. Příště se poučím ze své chyby. Zrní nebudu dávat příliš hluboko do země. Možná ho naseju o dva dny dříve. Každopádně vajíčka mám namalovaná, takže až přijde čas, uložím je do porostu a vyfotím to.
Vyfouknutá vajíčka jsou vlastně úplně geniální vynález. Žloutek a bílek uvařím a sežeru. Skořápka přitom zůstane celá. A pak můžu začít barvit. Je to zábavné. Mám modré s bílými flíčky, zelené se žlutým žíháním a bílé z fialovými čárkami. Příště použiju tempery místo vodových barev. Bílá špatně kryje. Nebo je třeba sehnat bílé vejce. Naše slepice snáší jen hnědé. Ale kdo by kupoval vejce, když má asi stovku domácích? Taky mám zkušenost s tím, že bílá skořápka je slabší, než hnědá. Možná by se mi to ani vyfouknout nepodařilo. A já plná vejce nepotřebuju. Jsou moc těžká. Osení by se mi tak úplně zválelo. I když ono je to asi jedno. Stejně ho nejspíš po vyfocení ustřihnu a dám králíkovi. Bude mít radost, že po tak dlouhé době bude mít i něco jiného než to staré seno. Ale pořád ho žere, tak asi zas tak špatné nebude. Doufám, že letos poroste větší tráva. Teď co máme tu kozu, tak máme větší spotřebu sena. Ještě že máme zásoby z předešlých let. (Všechen dobytek je z toho odvázaný.)
Koza je stejně fascinující stvoření. Úplně jiná než pes, kočka, králík anebo slepice. Je to skákavá, stromy požírající mrcha. Samozřejmě velmi tvrdohlavá. Běhá po hranici s dřívím jako profík. My trneme strachy že si něco zláme. Ona pak seskočí a radostně běhá okolo. Vybíravá. Člověk jí naseče tak pěknou trávu. Ona jde okusovat pichlavý smrk nebo šípkový keř. Jednou nám rozžvýkala skoro celé noviny na rozdělání ohníčku, protože jsme chtěli opékat buřty. No zkrátka chce žít jako kaskadér. Do paneláku si jí nikdy, ale opravdu nikdy nepořizujte. Nadprůměrně inteligentní a vychytralá. Člověk je oproti ní úplně blbý. Neuvěřitelně svéhlavá. Divoká. A ještě k tomu má kopýtka a ráda trká. Samé negativní vlastnosti, ale jsme rádi, že jí máme. Ona ožírá takový ten hloupý keř, který neustále ořezáváme a který roste dál. S ní je to bez práce. Jen jí člověk pustí a ona se o vše postará. Potřebuje holt klacky. Ale to, že nesmí okusovat jabloňové květy, jsme jí ještě nenaučili. Letos to snad dělat nebude.
A do toho teď ta kůzlátka. Od té doby, co je porodila, je ale mnohem hodnější. Před tím si asi jen vynucovala naší pozornost, protože byla sama. Teď má děti a je spokojená. Koza je asi jako morčátko. Taky nesmí být osamělé.
Nedávno jsme si s mamkou předčítaly z knihy "Honzíkova cesta". Tam byla kapitola o koze. Její autor musel tato zvířata velmi dobře znát, jinak by totiž tak věrně nepopsal jejich typické chování a neotřelé vrtochy. Asi by to chtělo udělat nějaké video.
A víte, že tento článek měl být o návštěvě babičky z Protivína? Snad jindy.

Země vzdálená

27. března 2018 v 12:49 | Raja Luthriela |  Fotografie
Před takovými čtyřmi lety mi prostřední ségra říkala, že její kamarádka říkala, že v naší vsi je lom a že tam už párkrát byla na procházce. Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Já jsem při svých cestách nikdy na lom nenazazila. A taky jsem si nedokázala moc představit, kde jako by mohl být. Vždyť ani na google mapách není. A samozřejmě mě ani nenapadlo zeptat se taťky, přestože je místní a něco vědět mohl. Tak jsem to pustila z hlavy. Loni nebo před loni přišla moje nejmladší ségra s tím, že v tom zmíněném lomu, v jehož existenci jsem neuvěřila, ten den byla se svými kamarády. Tak jsem se jí zeptala, kde to místo vlastně je. Byla jsem zvědavá. Ona mi dala přibližné instrukce. Ale zatím se nevyskytla potřeba tam chodit. Vystačila jsem si s obvyklými trasami. Až minulou neděli jsem šla po silnici a zcela neplánovaně mě napadlo, že bych odbočila do polí a luk.

Na naší vesnici mě nejvíc fascinuje, že ať se kouknu kterýmkoliv směrem, všude je vidět předhůří Šumavy.
Ach ty výhledy. Jen počkejte, až nebudou mít mlhu.


Další články


Kam dál