5. Zuřivost

Včera v 23:00 | Raja Luthriela |  Básně
Tahle báseň byla napsaná 27. 5. ve vzteku. Protože psaní básní uvolňuje napětí lépe než třískání do věcí. Nepsala jsem něco podobného už někde? No nic. Každopádně jsou okamžiky, kdy napsaní básně nepomůže a já musím dělat dřepy. To mám vyzkoušené. Ale mě se asi zvyšuje fyzička, nebo co. Nevadí...

Zuřivost

CIzí paže ti zas drásají hrudník
a klakson zmaru ohlušuje svět.
A klátí se ze strany na stranu
ten strom, co byl samý květ.

Chrlíš ze sebe v návalu žítí
cosi, co trháš v hlubinách
a někde opodál to zas ztratíš,
když procházíš se v bažinách.

S nepochopením všeho ve všedním žití
krájíš krok za krokem ve všech těch dnech.
Chaos těch idolů plány ti hatí.
S nepochopením všeho vydáš jen vzdech.

Zloději chodí, když se ty nedíváš
a berou všechno včetně jsoucnosti.
A ani tak si ničeho nevšímáš,
a nechceš znát tajemná zákoutí
 

Čas koupání

Neděle v 22:36 | Raja Luthriela |  Zápisky
Dneska jsme se ségrou koupaly pejsky. Něco tak strašného jsem už dlouho nedělala. Nejdříve jsme si vzali na paškál Ňufa. To je ten větší a mladší. Víme, že se při koupání rád pere, vyskakuje z vany, stříká pěnu na všechny strany. Prostě se nerad myje. Proto byl taky první na řadě, dokud jsme při síle. Jenže celou dobu byl strašně hodný. Sice jsme ho museli uklidňovat milým tónem v hlase. Vyskočil z vany, až když jsem začala zpívat. Už to neudělám.
To s tím malým a prastarým psem Mikym byl problém, i když s ním mám jen samé sobré zkušenosti. Je trpělivější, a jak krásně papá tabletky s kloubní výživou. To byste nevěřili. Vezmu prášek, zabalím do salámu a dám mu to. Teď ona mu ta tabletka vypadla na zem. Nejdříve sežral kolečko salámu, potom si sebral ze země tabletku, rozkousal ji a snědl. No koukali jsme na to jako blázni. On vlastně žere i rohlíky a chleba a koupání vždycky snášel docela dobře. Z toho důvodu jsem očekávala, že to bude na pohodu. Ale byla to hrůza. První namydlení bylo ještě dobré. To ještě v pohodě stál. S druhým to už bylo horší. Je mu sedmnáct let a proto už nevydrží dlouho stát. Celou dobu jsem ho musela držet ve stoje, aby ségra mohla šampónovat. Bolela mi u toho záda jak kráva. Teď z něj začaly padat blechy. A protože blechy serou do kožichu krvavé bobky, při oplachování z psa tekla načervenalá voda. Je teda třeba oplachovat dlouho. Je třeba oplechovat do čisté vody. Tak nějak se to píše v návodu k použití na barvách na vlasy, ne? Mikimu pak došla trpělivost a začal úplně nelidsky a hystericky výt a naříkat. A jak se v koupelně každý zvuk rozléhá, tak při tom tuhla krev v žilách. Při koupání tohoto zvířete už nikdy asistovat nebudu.
Ať tak či tak, máme na tři měsíce zase vystaráno.
A víte, co je úplně nestrašnější? Když vykoupeme malého psa, je vždycky strašně atraktivní pro toho velkého, který se ho pak pokouší znásilnit. Čemuž se snažíme zabránit, co to jde, protože fakt nestojíte o to, aby jeden z vašich mazlíčků měl sperma na zádech. To aby člověk koupal znova. Nebo čekal, až to oprší. :-)

Nedlouho po dešti

14. června 2018 v 20:05 | Raja Luthriela |  Fotografie
Ovšem tentokrát Jsem s těmi fotkami nedělní procházky udělala terno. Jsou takové svěží. To je tím, že jsem tentokrát sledovala znamení, co mi vesmír posílal. Chtěla jsem si ten den obzvláště užít tichou inttrovertní rozjímací procházku. Původně jsem měla v plánu jít na toto místo, kde jsem fotila poslední Záchvěv zimy a Volání deště. Je to velmi osamělé místo. Ale protože když jsem došla k rozcestí, vyjel odsud traktor, změnila jsem plán.
A samozařejmě jsem udělala dobře. Došla jsem až ke kravínu. Tolik heřmánků pohromadě jsem ještě dlouho neviděla. A ten odér, co se po tom deštíku rozlinul po kraji. Odbočila jsem pak na trasu, kde jsem fotila Mrazivou záři a Mezi květy. Vždyť říkám, že se ty procházky opakujou. Ještě že pokaždé objevím úplně jiné zajímavé věci ke zvěčnění.

 


Klíč králů a lehké zmatení

13. června 2018 v 22:26 | Raja Luthriela |  Zápisky
Tak na tu vysokou školu, co jsem se hlásila, jsem se nedostala. Nevadí. Stejně jsem ještě neměla nastudováno všechno, co jsem potřebovala mít nastudované k přijímačkám. Měla jsem začít dříve, když vím, že jsem pomalá. Ne až měsíc před. To je asi pozdě. Stejně mám pocit, že jsem moc velký magor a introvert a že psycholožkou stejně být nemůžu. Potřebuju se učit něco jako filosofii, psychologii, šamanismus, estetiku, umění a úctu k sobě samé a sociální dovednosti současně a nabytými vědomostmi bych pak produchovňovala svět. Taky nevadí. Aspoň mám teď čas na znovuobjevování písní z Landových muzikálů a hlavně jeho rockové opery "Klíč králů". Vím, staré věci, ale momentálně v tom asi potřebuju něco najít. :-)
A zrovna u toho Klíče králů mi fakt chybí obrazový záznam. Na youtube je jen album písněmi. Žádná sice není nijak úchvatná. Tedy chci říct, žádná nemá šanci stát se masou oblíbeným hitem. Ani já v tom nenašla žádnou, co bych si pouštěla neustále dokola. To si spíš pouštím celé album najednou, protože jedna píseň bez té druhé není zajímavá. Přesto se to ale dohromady dá docela poslouchat. Člověk se s tím ovšem musí nějak sladit.
Já mám i docela dobrou představivost, takže přibližně odhadnu děj. Ale nestačí to na 100%. Časem se docela ztrácím v tom, kdo je kdo a kdo co zpívá. Poznám jen Petra Koláře, Viléma Čoka a snad i Pepu Vojtka. U ostatních lidí jsem jako tabula rasa. A taky mi dost nedochází konec. Ale ten nechápe i mnoho lidí, kteří to viděli. Možná proto, že příběh skončil uprostřed. Mně to nevadí. Já už jsem si zbytek domyslela a teď už nezbývá než čekat na 2. část, jestli jsem se trefila. Když nebude, nevadí. Sama pro sebe si napíšu fanfikci ve verších a nikomu jí neukážu. V tom já nevidím problém.
Ve své podstatě tedy miluji fantasy. Politický podtext děl mě taky vždycky fascinoval. Miluji rockovou hudbu. A mám ráda, když je v příběhu hodně postav a mnoho dějových linií a málokdy mě odradí otevřené konce. Miluju otevřené konce. Dávají prostor pro další pokračování a pro probuzení fantazie u davů, které chtějí mít naservírovaný happyend až pod nos.
Když něco píšu a náhodou to dopíšu, taky mám otevřený konec, protože čas nemá začátek, ani konec. Proč by to měl být nějaký příběh, který je pouze vytržen z časoprostoru?
Lidé by měli být rádi. Prostor pro fanfikci. :-)
A příběh s jedinou dějovou linií přece začne nudit, když je moc dlouhý. Já už v půlce vždycky vím, jak všechno dopadne. Ale když je linií více, konec je neurčitější, a proto je četba větší vzrůšo. (Sakra, to slovo jsem už dlouho nikde neslyšela.) Takže tak.
Možná si přečtu Vojnu a mír. Ale ty spojlery v sešitě z literatury, to je svinstvo. Stejně si to ale úspěšně nepamatuju.
U Klíče králů jsou prý překrásné kostýmy. Viděla jsem je na internetu. Jsou jiné, než v mých představách. Mám strach, že se k hudbě ani nehodí. Skřeta si představuju jako člena kapely Dymytry. Myslím, že si od nich měl představitel skřeta jen vypůjčit masku a už by to bylo. A myslím, že tam i toho zpěváka z kapely Dymytry do této role měli obsadit. Pravda. Nerozumím tomu. Třeba zpěvák Protheus není bůhvíjaký herec. A taky určitě nemá čas, když učí na lesnické a dřevařské fakultě pod pseudonymem "Jan Macků". Tedy přesněji řečeno Jak Macků je skutečné jméno a Protheus to, pod kterým vystupuje na koncertech. Ale to je jedno.
A víte co mě teď napadlo? Že Landa možná opravdu udělal konec, jaký udělal, abychom si to domysleli. A druhou část ani neplánuje. I když prý na ní už pracuje. Proč taková prodleva? Zde je prostor pro domněnky. Padesátku, stovku domněnek.
A stejně si myslím, že všicni učinkující od té doby přibrali a kostýmy busou muset přešívat. :-)
A abychom nezkončili absolutně hnusným a zbytečným rýpáním, tak pro vás ještě neco chystám. Komentářovou povídku. Tentokrát by to šlo, víte? Ještě mi nezbývá než vymyslet nějaké téma. A hlavně, zakomponovat to do menu. To není jen tak, jsem děsný systematik.
Taky jste si všmli, že nějak nemůžu ukončit tento článek? Další výhoda otevřených konců. Zmeškali jsme čas 22:22. Sakra.

Vrbová zátoka

11. června 2018 v 20:07 | Raja Luthriela |  Kresby
Tento obrázek jsem nakreslila už před nějakou dobou, ale až nedávno jsem ho znovu objevila, když jsem hledala nějaký čistý papír, abych někde mohla udělat evidenci svého oblečení. To byla taky estráda. Dá docela práci zapisovat počet triček, mikin kalhot a všeho ostatního. Pak zaznamenat, který hadr je v dobrém stavu a který ve špatném. Který je poměrně zachovalý, ale jenom se mi hnusí. Co je třeba vyhodit do koše, co dát do takového toho charitativního kontejneru, co je naopak třeba koupit. A mě to hrozně bavilo. Já nebýt tak racionální, tak se na to vrhnu ještě jednou, i když už to není třeba. Ale v psacím stole mám ještě bordel. O víkendu na to bude možná nálada. Ale tím odbíhám od tématu.
Obrázek je kreslený růžovým gelovým perem. Nevím, proč mi do ruky padla zrovna tato barva. Možná mi chyběla, možná byla jediná, co šla vyrvat z kelímku. Rozpočítadlo jsem asi tentokrát nepoužila.


4. Proud pokroucené mysli

10. června 2018 v 21:32 | Raja Luthriela |  Básně
Tohle je taková asociační báseň. Dalo by se říct, že skoro až nesmysl. Ale když člověk napíše jeden verš a hned se vás napadne další, je dobré ho také napsat. A ne se místo toho zaobírat myšlenkou typu: "Sakra to je kravina, to sem nemůžu dát. Budou to číst lidi." Ne, to jsem si zakázala. Tím člověk jen brzdí proud...

Proud pokroucené mysli

Zbytek dilematu ztratil se v mlhách
a v podobě mrazu uchvátil mysl.
Když hořící svícen uvidíš v mrákotách,
myslíš si že jsi lempl.

V mrazech všedního žití otvíráš nevědomí
z něhož démon na tě vyskočí
a všichni lidé malověrní
za tebou se otočí.

A krach na burze neovlivní tvoje sny,
když koukáš z okna do noci,
jak řezník vychází z masny
na zádech s velkou matrací.

Traktor zmizel v oblacich prachu
a břečťan se plazil po stromech.
Vídíš ten rozdíl v údolích strachu?
Vidíš to hovno v záhonech?

Jen vejdi do zahrad stínů
a obětuj volný čas.
Zaber se do vlastních plánů
a otři slzy se svých řas.

A v mracích na konci listopadu
i uprostřed léta někdy v červenci
vidíš i krásu někde vzadu.
Vidíš tu kočku mizící.

A v těch černočerných stržích
když koukáš na vlasy,
tě ani světlo tě nezadrží,
vždyť už máš přece provazy.

KVĚTEN: Jednotlivec a celek

8. června 2018 v 12:49 | Raja Luthriela |  Video měsíce
Z toho mála, co jsem si měla minulý měsíc možnost pustit, sem dám toto, protože jsem si fakt jistá, že jsem to viděla skutečně minulý měsíc. :-)



Vůně květů

8. června 2018 v 0:08 | Raja Luthriela |  Fotografie
Když tak o tom přemýšlím, dlouho jsem sem nedala nějaké fotky z procházky. Třeba tahle byla obzvláště poučná.
Třeba jsem objevila tento keř s bílými květy. Přísahám, že nikdy dříve jsem ho tu neviděla, ačkoliv tohle je moje docela obvyklá trasa a dle jeho velikosti je tam asi už několik let. Kde ale byl, když nikde nebyl? Chodila jsem snad tudy vždycky, když nekvetl a tak jsem to považovala za běžné křoví?


3. Neplánovaná

3. června 2018 v 23:59 | Raja Luthriela |  Básně
Tak a máme červen. Sakra už. Ne, že by to byl špatný měsíc. Naopak. Ale... ale... ale... zase jsem na pokraji hysterie. Já mám zítra přijímačky na tu vysokou školu. Víte, jak já jsem nevózní a ve stresu? Jak jsem rozčílená. A na pokraji panické ataky. Ani kakao nefunguje. Člověk by do toho kopnul. Takové napětí. Víte, jaká by teď vznikla drsná báseň?
Ségra mi říkala, že si mám představit, že je to jen takový nezávazný testíček. Ale člověk z toho vyšel. Už jsem dlouho nepsala žádný testíček. A už vůbec ne tak daleko od domova. Vlastně jsem celou dobu byla uplně v klidu, až dneska to na mě dolehlo. Jestli se mi bude chtít při tom testu na velkou, jako při maturitě, tak se z toho poseru. Hele, už se pokouším o vtip. Tak to zase tak zlé nebude.
Myslím že udělám deset dřepů. Ano, v půl dvanáctý v noci.
Tak, hotovo. Je to o dvaset procent lepší. Škoda, že neumím kliky. Až se vrátím domů, tak se je začnu učit. A svědí mě koleno. Ten komár... Ten komár. Myslím, že raději zkusím tu báseň. Už můžu souvisle psát.

Vyvržená noha z tlamy nepřítele,
který před svou kaplí pokleká.
Posílá všechny šmahem do prdele
a čeká na smrt, co ho tak leká.

Vlasy si škube, zuby trhá.
Teď chrčí v koutě a krev plive.
Jen plamen svíčky stíny vrhá
a klame sebe, rukou mávne.

Zrádnou propast dějin pomalinku otvírá
a dlouhou cestou vydává se do hlubin,
když někdo cizí teď na něj lstivě zírá
a na okraji dějin, roste blín.

Ta zlatá záře vidět je už z dálky
přes hřebeny hor musí až k ní.
Přes chaosy časů, přes úskalí války
trmácí se světem a hudba zní.

Už mě to nebaví. Víte co? Pustíme si radši Brontosaury a Nightwish, než nepřítel vyvrhne ještě něco horšího, než nohu. Sice to pořád ještě není ono, ale už nemám potřebu pobíhat šíleně po místnosti. Vlastně ty sloky mají lehce zlepšující se tendenci. Jinak, opět se nesnažte tomu rozumět. Je to jenom vejšplecht aktuálního napětí. Hele, 0:00. Něco si přejte.

Další články


Kam dál