Až do Vladivostoku?

Pondělí v 23:11 | Raja Luthriela |  Zápisky
Já jsem dneska zažila velmi zajímavou věc, se kterou se musím svěřit. Znáte takovou tu píseň Hudsonské šífy od Wabiho Daňka? Já už si totiž dlouho pohrávám s myšlenkou, že na tu melodii vymyslím takovou legrační agitačku. Prostě parodii, ve které budu opěvovat svojí práci a lákat lidi k tomu, aby se u nás taky nechali zaměstnat. Ona by to mohlo být vkusné, jen by to chtělo udělat inteligentně.
A dnes jsem si nezávazně představovala, že bych se odstěhovala do Ruska, kde mě nebude sužovat neustálé posouvání času a kde si budu v klidu a míru pěstovat zelí na malém záhonku pod oknem.
A že ve volných chvílích, až se naučím správně rusky, budu natáčet videa na youtube. To bych si pak svůj textový výtvor přeložila do ruštiny a přednesla ho svým šakalím zpěvem, za který by se nemusel stydět ani jediný představitel hvězdné pěchoty, ruskému diváctvu.
Často se v práci takhle zasním. Obzvláště při činnostech, při kterých moje mysl nemusí být přítomna v realitě.
A teď přijde na řadu ta synchronicita. Na rádiu Bonton mi v tu dobu začali hrát tohle a krátce ta to ty Hutsonské šífy. To bylo přece znamení, které se mi vyjevilo téměř okamžitě.
Možná bych tam přece jen měla jet. I kdyby jen na nějaký kratší zájezd. Prohlédnout si to jejich rudé náměstí a moskevské metro, o kterém si myslím, že už ho stejně celé znám z Metra 2033. :-) A pak se projet vlakem po transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Ona ta cesta určitě trvá několik dní, takže bych měla čas na pletení, vyšívání, psaní povídek, kreslení, pozorování okolní krajiny, čtení, přemýšlení o vzniku světa, snění... A vůbec bych dělala všechny věci, na které obvykle nemám čas. V tom Vladivostoku bych asi nějaký čas zůstala. Je to sympatické město. Teď si projíždím mnohé ulice v google mapách a nemůžu se vynadívat. Takové Strakonice s občasnými rysy Českých Budějovic. (To ty trolejbusy.) A zaujaly mě i jejich silnice. Jsou místy takové typicky rozpraskané. U nás v okresu ani jiné nejsou, takže bych pociťovala nostalgii, při které si vždy vzpomenu na své jižní Čechy. A přesto, pozor. Když projíždíte Budějovicemi, na každém rohu je něco rozkopané a zfrézované. To ve Vladivostoku není. Ačkoliv i tam jsem narazila na pár flekatých úseků. Ale příkopy žádné. Ale je to město se šesti stovkami obyvatel. Tedy je veliké. Kdo ví, co bude za rohem?
A teď jsem si dokonce všimla, že u jednoho baráku roste v okapu stromek. To jsem nikde jinde neviděla. Snad jen v okapu základní školy v městysu tři kilometry od naší vsi.
A už jsem se dopracovala i k výkopům místo chodníků. Jo myslím, že tam bych si zvykla.
Ale když uvážíme to monzunové podnebí a slaný vzduch od moře, bude to zase něco nového. A potom bych jela vlakem do Petěrburku a nějakou dobu bych zůstala tam.
I to lustruju přes google mapy. Oproti Vladivostoku má takový úhlednější a méně chaotičtější ráz. Mají zajímavě řešenou květinovou výzdobu.
No radši už to zakončim. Ve svém imaginárním cestování, ať už na googlu nebo ne své hlavě budu pokračovat jindy.
 

Změnili mi čas

Neděle v 13:46 | Raja Luthriela |  Zápisky
Zase. A udělali mi to zase. Změnili čas ze zimního na letní. Vztek mám kvůli tomu už čtrnáct dní a dnes všechno vyvrcholilo. Já už se k tomu musím vyjádřit, protože mě to už léta sžírá. Ti, co to ještě nezrušili, by měli být zavřeni do pytle, utlučeni, upečeni a snědeni. Následně vyvrhnuti, znovu snědeni a pak vysráni. Poté by se s nimi mohly pohnojit ředkvičky, aby aspoň někdy byli užiteční. Nenapadá mě totiž horší a potupnější trest. A pořád je to málo.
Ať už konečně jeden nechají a podle něj se řídí, jinak se vážně odstěhuju do Ruska nebo do Běloruska, kde měli tolik rozumu a už tam tyto manipulace s časem a tím pádem s lidskými biorytmy dávno zrušili. Jsou ohromně napřed a vás to pořád překvapuje.

Proč to vlastně dělají? Aby se ušetřili energie? To jako vážně? průměrný člověk vstane a přestože se už hezky rozednívá, stejně si rozsvítí, protože toho světla kolem páté hodiny fakt ještě není mnoho. Rozsvítí si i na záchodě a dokonce i při čištění zubů a při nazouvání bot. Neuvěřitelné, páni poslanci. Ale možná s tím máte také zkušenosti. Dorazí do práce. I tam se už svítí. Třeba ve fabrikách většinou nejsou okna. Rozsvítí se tam snad ještě půl hodiny před začátkem pracovní doby a zhasíná s posledním úderem minuty odchodu z odpolední. Tam, kde se děla i noční se nezhasíná prakticky nikdy. A teď pozor. Největším žroutem elektřiny nejsou blikající zářivky u stropu a rychlovarné konvice, ale stroje na třífázový proud, co jednou celé směny. To je objev, že jo?
A v kancelářích? Člověk tam přijde, rozsvítí si, pracuje. Zhasne, až se rozední. Tam většinou okna jsou. Různě velká nebo úplně maličkatá. Na různé světové strany. Pokud máte okna na sever a ještě je zataženo, i přes den si tu blbou lampičku rozsvítíte. Na počítač, co je rovněž na elektřinu, člověk vidí, ale na lejstra už ne.
Mimo svícení a chod strojů je to ještě topení a klimatizace.
A v dolech je taky tma, bez ohledu na denní dobu. V metru taky beztak svítí celý den, že jo?
Pouliční osvětlení? Rozsvítí se, když je třeba a zhasne, když už je vidět.
Cirkulárky? Motorové pily? Sekačky na trávu? Berou snad méně energie, když je používáte ve čtyři a ne ve tři? Aha.
Plynový sporák, sbíječky, televize, kotle na uhlí, parní turbíny, elektrické kytary. Stejná otázka.
A teď to celé posuňte o hodinu. Člověk v kanceláři je o hodinu dříve a tím pádem svítí o hodinu déle. Jen nějakou dobu, než se den o něco ještě prodlouží. Ale po letním slunovratu se začne zase zkracovat. Na to nezapomínejte. To je normálně už za tři měsíce.
Nehledě na to, že bude večer dlouho vidět, takže člověk bude mít potíže s usínáním. A když vám hraje vaše oblíbená kapela někde pod širým nebem, přijde tma později, než potřebujete. To je k vzteku.
A teď perlička. Pokud je člověk vášnivý čtenář a čte dlouho do noci, tak si v létě rozsvítí už v osm. čte do usnutí a stejně nezhasne.
A co dětičky co jsou do školky a školy? Vzbudí je o hodinu dřív, než jsou zvyklé. Ty pak pláčou. Jdou ven, kde je o něco chladněji, než čekaly a tak nastydnou. Jsou rozhozené a unavené a tak dostanou špatnou známku, protože se nedokázali dost soustředit.

Takže si položme otázky:
Ušetříme uhlí? Ne!
Ušetříme elektřinu? Ne!
Ušetříme ropu? Ne!
Ušetříme zemní plyn? Ne!
Ušetříme jídlo? Ne!
Ušetříme lidské zdraví? NE! NE! NE!

Tak proč to tedy dělají? To jsou opravdu tak blbí, jako ptakopysčí hovna? To možná taky. Ale asi si na tom i honí svoje ego. A my to jen trpíme.
A já si zase nebudu moct čtvrt roku zvyknout.

Poutníci - Panenka

20. března 2017 v 21:53 | Raja Luthriela |  Hudba
Poprvé v životě jsem tuhle píseň slyšela v nějaké třetí nebo čtvrté třídě, když jsme si při hudebce hráli na DO-RE-MI a nějaké spolužačka ji zazpívala. Sice dala dohromady jen první sloku a refrén, ale ta melodie., se mi tenkrát strašně líbila. Potom jsem jí léta neslyšela. Někdy mezi léty 2009 a 2011 jsem ji hledala na youtube. Bůh ví, proč jsem si na ní vzpomněla. Snad jí v noci hráli na radiu Impuls, snad ji někdo zpíval v Superstár. Chtěla si to pustit znovu. Ale protože jsem samozřejmě nevěděla, jak je to jmenuje a ani jsem neznala interpreta, zadala jsem do vyhledávače: "Tak otevři oči ty uspěchaná, dámo uplakaná". A ono nic, co by se tomu aspoň částečně podobalo. Asi jsem si holt musela nějakou dobu počkat, až to tam někdo přidá. Znáte to. Opět jsem na to zapomněla. Až do té doby, kdy jsem shlédla jeden díl toho prastarého pořadu Do-RE-MI, díky kterému se vracím do raného dětství. Jedna ženská to tam zpívala. Měla teda dost odpudivý přednes, ale to šlo v tu chvíli stranou.
A na youtube jsem opět zadala to co před tím a klikla na to první, co bylo v nabídce. Jsem zřejmě velmi trpělivý hledač. Tedy spíš čekatel. Jedno a půl desetiletí nosím v hlavě melodii a přitom čekám na příležitost, kdy si jí budu moct poslechnout v originálním znění.

 


Pár útržků

19. března 2017 v 14:32 | Raja Luthriela |  Zápisky
To jsem si všimla, že téma týdne je "Den, kdy zmizelo Slunce". Tam by padla jako ulititá druhá kapitola povídky "Generální úřad pro tmu" napsaná na motivy stejnojmenné písně od kapely Umbrtka. Ale stejně to nestihnu. Je to jedno. Já než se dokopu k pokračování. Ale už jsem začala a to je pozitivum. A nebo negativum. To nechám na vás. První část je tady, kdyby snad měl někdo zájem.

JInak, nějak vám flákám články co? Chtěla ale jsem něco zveřejnit až když mi okomentujete předchozí článek. Ale moje hrdost zase byla slabší než touha sem něco vyblejt. Beztak to dělám jen proto, abych se dožila aspoň pětatřiceti. Protože když má člověk na koho házet svá špatná rozpoložení, je tu na tomhle světě déle. (Výborně, teď jsem si odpudila všechny dva čtenáře...)
Ale není to snad tak? Není blogger takový parazit na čtenářích? No povězte.
Vlastně ne. Jde o výměnu energií. Pisatel se moří dvě hodiny s článkem, ale čtením a komentováním se mu energie zace vrátí. Kolikrát mnohonásobně.

Ať tak či tak, v poslední době jsem na DVD shlédla hodně dílů Třiceti případu majora Zemana a přišla jsem na jednu věc. Že vůbec nehrozí, že by z něl dnešní člověk pochytil nějaké komunistické ideologie.Dnešní lidé se totiž na filmy a seriály dívá s obrovskou rezervou. Tak jako sledují Harryho Pottera, tak nahlíží i na socialistické seriály. Prostě taková fice, do které se člověk nesmí pohroužit moc hluboko, jinak člověka zničí, podobným způsobem, jakým zničily rytířské knihy dona Quijota.

Taky jsem hrála The Sims 4. U toho jsem na žádné moudrosti nepřišla. Snad jen na to, že strašně unaveného Simíka nesmím poslat plavat do bazénu. Mohl by zkolabovat a utopit se. No fakt, to se mi stalo. Člověk se s tím piplá, kouká, aby to mělo co do huby a najednou to umře. Znáte to. Pak všichni jeho spolubydlící byli smutní. Ale je to dobrý návod, když máte v baráku přesimíkováno a chcete se půlky zbavit.

A taky mě včera napadlo, že bych si mohla vyrobit lapač snů. Ne snad proto, že bych od sebe chtěla odehnat noční můry. Já žádné moc nemám. Potřebuju jen, abych si lépe pamatovala ty sny co mám.Třeba mi to pomůže. A není to moc těžkíé. Třeba v tomhle videu je na to dobrý návod. Akorát tam ta dívšina používá kovové materiály. To se mi moc nelíbí. Kov moc rezonuje. Staří Indiáni přece používali na tu hlavní kovovou konstrukci zatočenou větvičku. Použiju vrbu. Ta je taková měkká. Ta se bude otáčet jedna radost. Třeba půjde někde koupit dřevěný kroužek. Když já chci větvičku. Určitě bude mím větší účinek. Šňůrku bych chtěla červenou a korálky žluté. Peříčka ty, které bych našla na procházkách na zemi, protože ta by byla osudová. nAbych ovšem nechytila ptačí chřipku.A nebo chci ocasní pera z kohoutů.

Co cibule? Člověk? Pták?

3. března 2017 v 21:54 | Raja Luthriela |  Filosofie a úvahy
Tak už je březen, měsíc probouzejících se cibulovin. A to doslova. Dnes jsem se byla podívat na zahrádku. Rozhrnula ze záhonku staré jabloňové listí, a co nevidím. Malé zelené výhonky narcisů. A v tom druhém o kousek vedle už byl sem tam nějaký ten krokus. Já vím, že na kvetení si budu muset tak měsíc a půl počkat, ale člověk už prostě pozná, že mínus deset už prostě nebude. Však i ty sněženky i sousedů jsou obzvláště pěkné.
Končí zima a všechno v rostlinné říši chce zase růst a množit se. To člověka neudiví ani u venkovních trvalek ani u pokojovek jako je třeba amarylis.
Ale u čeho to opravdu překvapí, je cibule a česnek v lednici. Člověk tuto zeleninu dokupuje celou zimu a pořád nic. Teprve až tento týden jsem zpozorovala, že se česneky probraly k životu. Tedy cibule už dávno, ale česneky jsou fakt novinka. Jak sakra poznají, že je ta správná doba na klíčení? Vždyť tam mají tmu a celý tok stálou teplotu. Proč konkrétně tento čas? Má snad ta rostlina ve svém DNA zabudované nějaké biologické hodiny, pomocí kterých se řídí? Nebo se napojuje rovnou na kolektivní vědomí rostlinstva? Obojí je pravda. A nejsou to jen cibuloviny. Co teprve takové brambory? Ty snad klíčí od února. I ta mrkev v igelitu balená chce zapustit kořínky.

Kdybych já byla celý rok držena ve tmě a o samotě, poznala bych taky, že začíná jaro? Nevím. Nejsem rostlina, ale živočich. Množit se můžu i v zimě. A ani k tomu nepotřebuju zakořenit do země. Mám nejspíš jiné priority.
Člověk prostě podvědomě touhu mít děti teprve až tehdy, když má pocit, že je dokáže správně zabezpečit. Jenže to sám už sebe ani nerozpozná. Nepochopí svoje vlastní pohnutky. A tak říkají: "Nejdřív kariéra, pak děti." Je to mnohdy odsuzováno. Vždyť kariéru si do hrobu nevezme. A pak, s narozením dítěte stejně jakákoliv kariéra padá, pokud se mu chcete věnovat pořádně. Ale chápejte. Kariéra = peníze. Peníze = dostatek potravy a jisté bydlení. Tento systém na nic jiného než na prachy nejede, tak se s tím už konečně po těch staletích musíme smířit. A proč by člověk chtěl mít potomstvo, když hrozí, že i s ním bude hladovět? Zvlášť ve světě, kde už není moc místa?
To mi připomíná párek andulek chovaný v kleci. Myslíte si snad, že ti dva spolu budou mít malá andulátka, když jim nepřipravíte hnízdečko, kam samička může snést vejce? Zklamu vás. Ani omylem. Andulky nejsou slepice. A i ty potřebují mít k tomu snášení pocit bezpečí. U velkochovů přírodní moudrost nehledejte. Tam jsou ty chudinky dopované hormony a je jim svíceno i v noci, aby se tvorba vajec zvýšila. Není nad to mít svých patnáct slepic, které si smí sami vybrat, kdy a kde své vejce vyprdnou. Ony normálně vymýšlí neustále nová a nová místa. Nestačí jim ani předem připravená hnízda. Ne, ty slepice chodí snášet na hranici s dřívím a do kopřiv. Vidíte, jak jsou chytré? Ví, že jim je krademe a tak zanáší na místa, na která nejsme zvyklí. Jsem na ně svým způsobem i hrdá. Ale to jsme hodně odbočili.

Weavesilk: Jak nahoře, tak dole

2. března 2017 v 20:17 | Raja Luthriela |  Grafika
A máme tu březen. Slunce svítí, vítr fouká a chce to něco osvěžujícího, co tu dlouho nebylo. Tedy kresby vytvořené ve Weavesilku. Úžasně relaxační činnost. A je jedno, jestli si jen tak čmáráte či se snažíte o nějaký konkrétní útvar. Zvlášť když si u toho pouštíte nějakou úchvatnou hudbu. Vlastně to mám místo meditace.

Květina


Pohár


Slunce


Fontána


Strom


Olympic - Ty slzy davno vpila tráva

23. února 2017 v 21:42 | Raja Luthriela |  Hudba
Víte, která písnička od kapely Olympic je jedna z nejúchvatnějších? Jednoznačně tahle. A patrně je i nejsmutnější. Každopádně jí ještě nemám tak oposlouchanou, protože její úchvatnost jsem objevila teprve nedávno. A to i přesto, že už jsem jí léta znala. Je zajímavé, jak se člověk ke všem věcem dostávájí v jeden určitý konkrétní okamžik.
Ta píseň je deální, když si chce člověk poplakat. Ale já jí pouštím i při chvílích, jako je tahle. Když máte rýmu, ucpané dutiny,teče vám úplně neskutečným způsobem z nosu a venku je takový vítr, že vám lomcuje s oknem. Je to křáp. Když vás nebaví ani Minecraft, ani Agar a Simíky obcházíte obloukem. Vznešené myšlenky do článků se topí v bažinách nosního sekretu. Což pláč i trochu simuluje, ne? Aspoň, že už mi nebolí v krku. Avšak tohle taky není výhra.
Ale zpět k Olympicu. Já mám takový svůj oblíbený čtyřlístek písní. "Ty slzy dávno vpila tráva", "Dávno", "Slzy tvý mámy", "Nějak se vytrácíš má lásko". A pak ještě dvě nebo tři. rychlejší. To když náhodou chci v v práci makat do rytmu. Vlastně můžu být ráda, že mi na našem oblíbeném rádiu Bonton, hrají převážně hity 70, 80 a 90 let. Kdyby mi hráli celý den něco jako je tohle, tak nevím nevím. To bych asi nedala ani já. Ačkoliv i já jsem dneska přemáhala myšlenku to tam všechno zapálit.


Kreslení hudby 1

19. února 2017 v 14:02 | Raja Luthriela |  Kresby

Ano, to slavné kreslení hudby. Měla jsem to na minulém blogu a myslím, že to jednoho člověka zaujalo, tak to musím zavést i sem. :-) Ale nevím, jestli vám budu něco kreslit na přání. Já totiž musím volit něco, co mě nějakým způsobem chytne.
A tentokrát jsem si vybrala píseň Zelená od naší okresní kapely Hamr. Jejich nejlepší kus. Nebo jediný jejich dobrý?
A to neříkám jen proto, že opěvují moje oblíbené pití. Vím že nikdy nebudou tak profesionální jako Metalica nebo Nightwish. Zpěvák tomu hlasově ani neodpovídá. Ale na druhou stranu má jedno velké plus. Když zpívá, je mu rozumět každé slovo. Dokonce i když je slyšíte naživo. A to jsem prosím nedoslýchavá.

Na obrázku vidíte tmavě zelenou roztlinu se světle zelenými květy. To divně hnědé jsou vzdušné kořeny. Asi budu víc věcí malovat vodovkami. U některých věcí to ani jinam nejde. A myslím, že když se zaposloucháte do hudby, zjistíte, že i když je to kresleno v tichu a více méně po paměti, že to tu píseň docela evokuje. I když bych ty spirálové listy mohla trochu rozvětvit. Ale to bych musela mít jiný tvar rostliny. A chtělo by to trochu víc hnědé.


(Ne)konečný příběh

5. února 2017 v 13:38 | Raja Luthriela |  Filosofie a úvahy
Mě něco napadlo. Já jsem si totiž všimla, že všechny moje povídky jsou svým způsobem dokonalý matrix. Normálně si postavy žijou svůj vlastní život. Starají se o své přežití, radují se, smutní, setkávají se s přáteli i nepřáteli a ani si neuvědomujou, že nejsou opravdové a že žijou v příběhu, kterou jeden napsal a druhý čte.
Neví, že třeba já vytvářim jejich myšlenky, řídím každý jejich krok, ženu je do vyhrocených situací. Vytvářím nešťastníky i smolaře. Zatvrzelé zaslepence i úplně průměrné lidi a těm všem pak házím klacky pod nohy, ničím jejich pořádky zabíjím je a pak zase oživuju. A to jen proto, že se nudím či si potřebuju něco dokazovat.

Co když to, že se tu pohybujeme zcela svobodně je jen optický klam?
Co když naše myšlenky nejsou naše?
A není psaní jen týrání lidí z jiné dimenze?

Vlastně mě už v nějakých třinácti letech napadlo, jestli i já a svět kolem mě taky není součástí zhovadilé knihy od nějakého psychopatického autora. Snad už od té doby, co jsem viděla seriál Nekonečný příběh v televizi. To, jak Bastian čte příběh o Átrejovi ze země Fantazie. Ale i tu knihu co Bastian čte, přece taky musel někdo vymyslet, ne?
Takže to znamená, že mě taky může někdo číst a občas mi nadzvednout mandle. Ano, protože i čtenář silou svých myšlenek může postavy knih uvrhnout do jiné paralelní reality. A tak vznikají fanfikce. Stejné prostředí, většinou i stejné postavy, co se ale setkávají s postavami jinými. Proto je všchny nakonec čeká jiný konec. Ale stačí, když si čtenář trochu jiné pokračování jen představuje. Nemusí to rovnou psát.
A pak je tu samozřejmě ten samotný spisovatel. Nebo spíš tvůrce mé osoby a mého světa. Vymyslel tu všechno a všechny. Vždycky nás hlídá, přivolává na nás katastrofy i šťastné události a k tomu všemu nás bezmezně ovládá.

Už jste někdy slyšeli větu: "Moje kroky řídí Bůh."? A co když je to pravda?

Kdyby tomu tak bylo, tak by věškeré bytí přestávalo mít smysl. To už bychom mohli být úplné stroje bez vlastních myšlenek. Všechno naše pocity by nám byly vsugerovány a my bychom jen plnili plán. Množit se a makat pro Boha nebo-li pro Satana, pro práci a pro tmu a ve tmě bez vlastního rozumu, bez duše.
Na tom se můžou hojit opravdu jen temné bytosti.
Jenže temnota a destrukce nic netvoří. Spíš boří a láme. Museli jsme být vyroběni něčím jiným. Něčím nebo někým lepším.
Takže, i když máme omezené možnosti, omezené myšlení a omezenou svobodu, přece aspoň částečně můžeme ovlivňovat své okolí. Jinak by totiž opravdu nemělo cenu žít. Nemělo by to žádný hlubší smysl v tomhle Univesu. Byli jsme tedy vytvořeni světlem a propůjčeni temnotě.

Co si myslíte o smyslu života?

A tím se vracíme zpět k vymyšleným příběhům. Nevím, jestli knižní postavy mají nějakou svobodnou vůli. Vypozorovala jsem jen jedno. Rozepsaný příběh nacházím v té samé fázi, jak jsem ho opustila naposled. Oni vážně nežijou bez mého dohlížení. Co když ani my ne?

Je tento svět opravdu taky jen iluze či hologram?

A třeba je to ještě jinak. Spisovatelé často hovoří o tom, že nevymýšlí své příběhy. Že k nim ta slova chodí tak nějak sama. Napojují se tak na jiné paralelní reality, na minulost, na budoucnost. Na jiné verze přítomnosti a jiné verze těch jiných verzí.
Třeba si tedy vůbec nic nevymýšlím a nikoho netyranizuju. Jen opisuju události z jiných světů, kterých musí být nekonečně mnoho. Ano, už jsem se setkala i s teorií, že lidská fantazie není nic jiného, než nakukování do jiných dimenzí.

A jak je to teda podle vás?

Přečetla jsem 8. díl Harryho Pottera

29. ledna 2017 v 23:19 | Raja Luthriela |  Zápisky
No, to se stalo tak. Dostala jsem k Vánocům knihu Harry Potter a prokleté dítě. Proto jsem si řekla, že by bylo fajn si to jako přešíst, když už to mám. A pak jsem si usmyslela, že je o tom třeba napsat. Ty dojmy si prostě nemůžu nechat pro sebe. Samozřejmě to nebude recenze. Ty jsou na mě moc nóbl. Spíš jen takový výkřik do prázdna. A v článku mohou se vyskytovat spojlery. Dávejte si pozor, pokud nechcete vědět věci v knize dopředu. Ale pochybuju, že z mé prezentace nějaký bližší děj pochopíte. :-)

V prvé řadě, než jsem to vůbec otevřela, jsem měla takový blok v tom, že je to psáno formou dramatu. Že to musí být u HP divné a nesmyslné. Je to přece prolomení starých pořádků a tudíž by autoři zasloužili skoro kamenovat. Asi jsem suchar a xenofob.
Ale ne. Není to tak hrozné. Můj první poznatek byl, že je to čte mnohem lépe než Hamlet. Což je dobré vědět, pokud máte podobné předsudky, jako jsem měla zpočátku já.
Další, že mi to víc připomínalo průměrné fanfikcion, než originální dílo. To je trochu škoda. Děj měl určitě potenciál, ale přišlo mi to napsané tak neosobně. Však je to taky divadlo. Jsem si jistá, že kdyby to člověk viděl na živo, byl by dost možná divák i uchváčen zajímavými efekty. Pak by to už jen záviselo na kvalitě herců. Nevím. Třeba se dočkáme i toho, že se to bude hrát u nás v české verzi.
Jinak mě ale zarmoutilo chování mladého Albuse Pottera. Já dokážu v literárních dílech tolerovat otřesnou povahu vyskytujících se lidí. Imponuje mě i jisté psychické rozpolcení a utkvělé představy. Však jsem taky napsala "Na hranici smrti", kde je hlavní hrdina docela i záporák s absolutně šílenými přesvědčeními. Ale jediné, co mě štve, je zaostalost a debilita. Ano, jinak se totiž to, že si při cestování časem svou neomaleností zničí vlastní realitu, se totiž jinak nazvat nedá. :-) A to ani v případě, když já uznám, že ve skutečnosti všechny reality existují současně. Že oni ji vlastně ani nezničili, jen se z jedné dostali do jiné. Ale to ani sami autoři nedomysleli.
A co že tím časem vycestovali jednou. Ale po druhé? A ne proto aby napravili chybu, co udělali, ale aby pokračovali v tom, co započali? To už je vrchol. Vím, stali se obětí velmi nebezpečné manipulátorky, ale přesto jsou věci, které se prostě nedělají.
Tak jako já nikdy nepoužívala mobil při hodině, a rozhodně ne proto, že je to zakázané. Nikdy. Jen jednou jsem chtěla vědet kolik je hodin, ale jinak ne. Ani když se nikdo nedíval. Ani když to dělaji všichni ostatní. Nesmí se to a já mám svoje zásady. Nehledě na to, že by mě mobil rozptyloval od učiva. Když jsem o tom řekla své sestře řekla mi, že jsem jako Kant a jeho kategorický imperativ. Tak jako mám děsný morální problém se stahováním filmů. Je to jako krádeš. Chcete snad, aby všichni lidé na světě kradli? Ale to jsme trochu odbočili.
Zkrátka jak říkám. Má to potenciál. Dalo by se s tím pracovat, kdybych chtěla psát fanfikci, co by se odehrávala v té době. Dovedu si to představit. Moment, není psaní fanfikce podobný prohřešek jako stahování filmů? Čím to, že jedno mi vadí a druhé ne? To musím ještě zpracovat.
Je však pravda, že když jsem se dostala do poslední třetiny knížky, že jsem se do toho i začetla. Což se někdy ani nestane. Jako třeba u "Zahradní slavnosti" od Václava Havla. To bylo utrpení od začátku až do konce. Dokonce jsem i brečela zlosti, jaká je to hrůza a že to musím číst. Zasraná povinná četba. U Prokletého dítěte jsem narozdíl od toho byla mile překvapena na to, jak to všichni hanili. Nejlepší divadelní hra, s jakou jsem se kdy setkala. No jen uvažte. Nerozčílila mě, rozuměla jsem textu. Sice se tam nevyskytovalo tolik Rusů jako v "Revizorovi" od Gogola, ale to se vstřebá. :-)

A co vy? jaké z té knihy máte dojmy vy?

Další články


Kam dál