Článek, který DOPORUČUJI.


Jako Stonehenge

Středa v 14:59 | Raja Luthriela |  Fotografie
Oni sice říkali, že se ochladilo, ale tuhle nedělní procházku mi bylo úplně stejné horko, jako tu předchozí. Ty tři stupně už nic neznamenají. Ale nevadí. Fotkám to neuškodilo.

U tohohle je poznat, že to je docela běžný jetel. Ono jak v pátek pršelo, tak je nějak hezčí.

 

19. den hudební výzvy - Originální píseň

Úterý v 14:59 | Raja Luthriela |  Hudba
Teď je na řadě píseň, u které se mi líbí její originalita. Která je ale vlastně originální? Každá se vlastně snaží podobat stylu, ve kterém je vytvořena. Běžnému škatulkování se lehce vymyká Vilém Čok a Jiří Korn. V téhle písni jsou dokonce spolu. Je to docela i zvěrstvo. Potom kapela Wohnout. Úplně nejvíc se vymyká Jana Kratochvílová. Z těch zahraničních je to hlavně Marilyn Manson a Lady Gaga. Samozřejmě kapela Tool a Omnia.

Ale co je doopravdy nejoriginálnější, je Heilung. Něco takového jste ještě neviděli ani v něch nejdivočejších snech. Je to tak pravěké. Ne, každý, to snese. Po shlédnutí videa už nikdy nic nebude jako dřív. A nebo taky jo. Je to vlastně jejich nejnormálnější píseň. Občas to poslouchám, když mám jít do práce na odpolední. To člověka tak zvláštně nabudí.



Blahodárný déšť

Pondělí v 14:59 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle jsem psala do druhého kola soutěže u Psycho Vampire. Myslíte si, že mám na výhru?

Zuzana seděla v křesle svého podkrovního bytu a dívala se z otevřeného okna na blahodárný déšť. Konečně je alespoň na chvíli chladněji. Když je ve stínu třicet tři stupňů, na slunci je padesát. To znamená, že když slunce celý den praží do střechy, tak uvnitř je třicet. A to ještě za předpokladu, že jsou všechna okna zatažená žaluziemi a závěsy. Jinak by to bylo více. To až večer se mohou otevřít. Ale to sem zase vlétne hromada komárů.
Zuzana věřila, že tohle místo se jednoho horkého dne stane jejím hrobem. Ale dnes teda ne. Ach, ten spásný, voňavý a vše zchlazující déšť. Konečně vzduch. Konečně světlo ve věčně zabedněných místnostech. Konečně průvan. Nádhera. Vždyť už to byla hrůza. Musela si pouštět Mrazíka a Snowboarďáky pořád do kola, protože tam byl sníh. A také chodit spát s mokrým hadrem na hlavě.
Zato teď se může rozhlédnout po kraji. Ten výhled je k nezaplacení. Všechno je takové živější. Viděla mokré střechy ostatních domů i úhledné, znovuoživené zahrádky. Jak ty rostliny pěkně pookřály. I ten keř temně rudých růží, který se Zuzaně tak líbil. Chodila okolo každý den do práce a vždycky si říkala, že by bylo dobré si vzít kapesní nůž a jednu růži uříznou a doma ji dát do vázy. Ale ještě k tomu nedošlo. Asi je to dobře. Ať tedy krásný červený květ žije dál a rozdává všem kolemjdoucím štěstí a radost.
Zahlédla i potůček, který se klikatě vinul do údolí, jako had. Po letech sucha vyschnul jeho pramen. Nicméně úzké koryto po něm zůstalo dál. Teď do něj z okolí ztékala přebytečná voda, která se do proschlé země nestačila vsáknout. Zuzana se v něm jako malá vždycky koupala. Teď už to nejde. Teče tam už jenom bahno a to ještě jenom občas. Ale stále vzpomíná, jak vybírala malé hlaďounké oblázky a nosila je domů. Jak tam nosila kameny ze zahrádky a doufala, že se tam taky tak vyhladí. Ale nevyhladily. A teď už ani nevyhladí. Teď je třeba vyjít vstříc novým zítřkům.
 


13. Dávno, je to dávno

Neděle v 14:59 | Raja Luthriela |  Básně
Při psaní téhle básně jsem musela mít nějakou světlejší chvilku, protože v ní je o něco méně negativity, než v ostatních básních.

Dávno, je to dávno

Dávno, je to dávno.
co v sadě kvetla hrušeň.
Dávno je to dávno,
co zněla tahle píseň.

A milion nocí
uběhlo mezitím.
A milion nocí
se mihlo jako stín.

Střídání nocí a dnů
přináší jen zmatek.
Střídání nocí a dnů.
Proč tolik těch zkratek?

Když ledy pukají,
sníh číhá za zády.
Když ledy pukají,
chci být tam, ne tady.

Mlhy se rozplynou,
v nich křišťál do tmy září.
Mlhy se rozplynou
v nich prsten na oltáři.

18. den hudební výzvy - Oblíbený duet

Sobota v 17:40 | Raja Luthriela |  Hudba
Tohle nebylo těžké. Tohle byla druhá píseň, co mě napadla, když se řekne "Oblíbený duet". U té první jsem zjistila, že už se mi nelíbí. Stává se. Ale tohle je už taková klasika. To už je to pět let staré? To už je kus života. Připadá mi to jako včera, co jsem to slyšela prvně. A je to bezvadné. Krása. To prostě nejde neposlouchat aspoň osmkrát za sebou. Víckrát. A navíc je tato hudba příběhotvorná. Škoda, že dnes nemám moc náladu něco dlouze psát.



Na perutích dravců

6. srpna 2018 v 21:40 | Raja Luthriela |  Fotografie
V neděli jsem navzdory nesmyslnému horku byla na procházce. Na skvělé procházce. A co jsem všechno vyfotila. Třeba slunce za korunou stromu. To fotím nejraději.


12. Doufání v obrat

5. srpna 2018 v 10:46 | Raja Luthriela |  Básně
K psaní této básně já jsem si zapálila stříbrnou svíčku ve tvaru pěticípé hvězdy. Je to poznat? Jinak. Dospěla jsem do bodu, kdy své vlastní básně musím vykládat jako sny. Prostě vzkaz podvědomí. Třeba motiv, který se v nich často opakuje je střídání dnů a nocí. To je vlastně můj vlastní symbol či výraz pro dualitu.

Doufání v obrat

Tíživý kámen já na hrudi mám.
V tomhletom světě se já nevyznám.
Stačí jen závan silného větru
a plamen rozšíří se do všech stran.

Zas tohle střídání dnů a nocí.
Setkám se někdy s vesmírnou mocí?
Ty všední dny už vydržet nejdou.
Zda-li pak lidé to své štěstí najdou.

Stříbrný pentagram na nebi září.
Otočí se k němu tisíce tisíce tváří.
Ta hvězda zářivá chrání nas před zlem.
Proto my do našich životů ji zvem.

Jen chůze loudavá přírodou krásnou.
Nechám se unášet myšlenkou spásnou.
Že zase bude líp, zmizí i chmury
a zratí svou vládu zlé noční můry.

V urputném vedru

3. srpna 2018 v 10:45 | Raja Luthriela |  Fotografie
A protože jsem byla o víkendu u babičky v Protivíně a neměla s sebou foťák, tak jsem si fotografickou procházku dala v úterý 31.července. Samozřejmě spojenou s mým rituálem na přivolávání deště. Musím si přece otestovat, jestli funguje, i když nehlásí pršení. Přála bych si, aby ano.

Hned ze začátku jsem potkala kropenatou slípku. Oceňuju to, jak krásně stála, když jsem si fotila. Úplná modelka.


Láska a letní bouře

2. srpna 2018 v 10:45 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Onehdá jsem se přihlásila u Psycho Vampire do psací soutěže. A tady je povídka, kterou jsem vytvořila pro tento účel. Rozhodla jsem, že se za ní nemusím stydět a že jí klidně můžu poslet do světa. Jestli chcete, můžete pro mě hlasovat. Ale nemusíte, pokud se vám povídky ostatních soutěžících budou líbit více.

Byl krásný letní večer. Na louce za městem zrovna seděla Anděla se svým přítelem Honzou. Drželi se spolu za ruce a dlouze se dívali jeden druhému do očí. Slunce zvolna zapadalo a vítr si pohrával s jejich vlasy. Honza Andělu políbil. Chtěl si vychutnat každou chvíli s ní. Zítra končil víkend a oba měli svou brigádu. Anděla měla Honzu také hodně ráda.
Najednou slunce přikryly tmavé bouřkové mraky. Ani si jich nepovšimly. Vítr zesílil a z dálky se ozvalo tiché zahřmění.
"Neměli bychom jít domů?" zeptala se Anděla. "Možná bude pršet."
Honza jen mávl rukou: "Ale to bylo ještě daleko. A z tohohle stejně pršet nebude. A když, tak se přece nerozmočíme."
Anděla jen pokrčila rameny: "Jak myslíš, Honzíku. Stejně je takhle před bouřkou takový pěkný vzduch.
Ozval se další a daleko hlasitější hrom. Honza vstal: "Hele, radši opravdu jdeme. Tohle se mi nelíbí."
Začalo kapat a už bylo rozhodnuto. Vzdali se za ruce a běželi k městu. Rozpršelo se ještě víc. Strhl se takový liják, jaký tady už dlouho nebyl. Ti dva byli rázem úplně promočeni. Zablesklo se a zahřmělo se tak hlasitě, až zaduněla zem. Nikde nebyl žádný úkryt. Šli dál z rozbahněného kopce dolů. Náhle Honzovi podklouzla noha a on spadl a uhodil se do hlavy. Upadl do bezvědomí.
Anděla vyjekla: "Honzo, co děláš?" Pak k němu poklekla. Zkontrolovala ho a zjistila, že krev mu nikde neteče, ale má asi otřes mozku. Zavolala záchranku, která poměrně brzy přijela. Naložili Honzu i Andělu do sanitky, která je odvezla do nemocnice. Tak na chodbě čekala, až Honzu ošetří.
"Váš přítel se už probral," povídal postarší, plešatý doktor s knírem. Už jsme uvědomili jeho rodiče. Necháme si ho tu aspoň jeden den na pozorování."
Poděkovala mu, a když odešel, čekala ještě chvíli, až přestane pršet a pak zamířila domů.

Další články


Kam dál