Článek, který DOPORUČUJI.


Zářivý podzim

Úterý v 19:29 | Raja Luthriela |  Fotografie
Poslední dobou nějak flákám blog. Jediné, co přidávám jsou jenom fotky z nedělních procházek. Nevadí. Nebudu se přece přepínat. Vždyť nic nepospíchá. Jo, kde jsou ty doby, kdy člověk potřeboval na všechno reagovat. Dneska mi je asi všechno jedno.

Víte, na co jsem se celý rok těšila? Na to, až budu moci fotit hnojníky. Ona to tedy není typicky krásná houba, ale nepřipadají vám taky úplně magické? Jsou, jaké jsou a přesto jsou. :-) Mají takové zvláštní vyzařování, které mi je něčím velmi blízké. Nevím, jak bych to popsala.
Nesbírám je pro jídlo, i když minulý týden by se jíst klidně ještě daly. To ještě nebyly tak rozteklé a černé. Tyhle jsou prostě jenom na koukání. Ale co. Jsou tak melancholicky nádherné.
A víte, co mě napadlo? Že by se měl vymyslet nějaký houbový horoskop. Jinou povahu má hnojník, jinou hřib či muchomůrka. A co třeba takové ryzce, holubinky, pavučince, čirůvky a v neposlední řadě bedly a žampiony, pýchavky, závojenky, hlívy... A to nepočítám všelijaké ty choroše a ostakní tvrdodně z pařezů. To by byl horoskop jedna báseň.

 

Sobotní zkoumání

10. října 2018 v 23:00 | Raja Luthriela
Tentokrát jsem neměla nedělní fotografickou procházku, ale sobotní. To je nutno zdůzarnit.
Ze začátku jsem šla tou samou trasou, jako minule. A vy moc dobře víte, jak moc ráda fotím houby. A ony si tak rostou jen tak na trávnících. A zkuste jim někdo říkat: "Tady nemůžete růst. Tady není les."
Ale hnojník se mi opět vyfotit nepodařilo. Je neustále rozmazaný, tak tady opět není. Tak příště. To už bude úplně zralý v celé své kráse. Zatím se pokochejte jenom těmito.


Vesnická odysea

5. října 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Fotografie
Z minulé nedělní procházky jsou použitelné pouze tři fotky. Focení v civilizaci se asi ještě musím naučit. Vždyť v nejbližší přírodě jsem vyfotila snad všechno zajímavé, co šlo. Něco i dvakrát. A tak jsem to zkusila ve vsi. Jinými slovy: Hledat krásu i tam.

Víte, že letos jsem ještě nevyfotila takhle žádnou pampelišku?

 


ZÁŘÍ: Rudolf Desenský - Alternativní medicína u psů

4. října 2018 v 17:09 | Raja Luthriela |  Video měsíce
A další září je za námi a je tu další video měsíce. Tedy video, které se mi z mnoha shlédnutých videí líbilo nejvíce, které mě nejvíc poučilo atd...
Tohoto pána já jsem viděla v pořadu kočka není pes. Tak nějak jsem ho brala jako kudrnáče z televize. Teď vím, že i on mi může něco předat. Sestra mi kdysi říkala, že chce-li člověk zvládnout psa, musí myslet, jako pes. U něj mám opravdu pocit, že on to dokáže. :-)



20. V okovech

30. září 2018 v 12:45 | Raja Luthriela |  Básně
Tak, a máte tu další báseň. Tuhle si musím pochválit i já. xDDDDD A zase nemůžu vymyslet název, sakra. Člověk by se z toho po...
Tak si to probereme znovu. Omílám vlastně ty samé věci pořád dokola. Sice se zlepšuju v technice, ale jinak je to pořád stejné. Ale co, ono je to skoro jedno. Můžeme tomu říkat třeba V okovech a budu spokojená.

V okovech

Zmítáš se v okovech všedního žití.
Nemůžeš ven.
Kam koukáš, když se sen ztratí
a je bílý den?

Co děláš, když hledáš smysl,
cos ztratil v mlhách?
Kam koukáš, když víš, že mysl
naříká v temnotách?

Zrádná je doba, zrádné jsou činy,
zrádné je místo beze jména.
Marně se rozhlížíš na všechny strany
všechna ta místa jsou úplně stejná.

Čtyři holé stěny a dveře zazděné,
malé okénko u stropu.
A skrze mříž vídíš nebe zatažené,
co věstí velikou potopu.

Čekáš už jenom, až se svět zhroutí,
volně se nadechneš,
a žalář temný se v mžiku zbortí.
Ze země se zvedneš.

Pozor však na letící kamení, chraň se.
Co čekáš? Že všechno vydržíš?
Jen sleduj na obloze znamení, změň se
a vyhneš se zmaru, uvidíš.

Země znovu nalezená

28. září 2018 v 12:57 | Raja Luthriela |  Fotografie
A tady už máme fotky z nedělní procházky, na které jsem se nachladila.
Aby bylo jasno, už jsem našla znovu ten opuštěný lom. Hurá, sláva. Teď už budu vědět, kudy tudy, Cecilko. :-)

Tady jsme zatím na návsi. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyfotila krásný smrček, jemuž v zimě tak sluší vánoční světýlka. Je to takový puberťáček, ani ne tři a půl metru vysoký. Letos má prvně šišky.


Virózy a komplexy

27. září 2018 v 19:25 | Raja Luthriela |  Zápisky
Tento týden mám už od pondělí nějakou rýmu a bolení v krku. Nějak jsem přistydla na nedělní procházce. Pokoušela jsem se mluvit s kameny. Samozřejmě jsem nezaznamenala, že by mi odpovídali. Ale třeba se snažily, ale zaznamenalo to jen moje nevědomí, nikoliv však vědomí. A když je nějaký velký rozdíl, mezi věcmi ve vědomí a v nevědomí, tak nemoc prostě jen dorovná energie. Zajímavý koncept. :-)
Anebo je to tím, že zrovna ten kámen, ke kterému jsem přiložila ucho, a následně jsem si na něj sedla byl schválně nejstudenější, jak uměl. No už není léto, kámo. Smiř se s tím.
Mám pocit, že je to tak, i tak.
Léčím se vším možným. Vařím, si bylinkový čaj na nachlazení, beru kapsle s hlívou ústřičnou a rakytníkovém olejem, cucám Orasept (něco jako Strepsils), udělala jsem si speciální pomazánku z domácího česneku (která je velmi řízná), kapu si do nosu Nasivin, dávám si do kapsy kaštany, protože prý vysílají konstruktivní energii, večer vždycky medituju, dneska jsem si nahřívala dutiny na slunci, piju i kávu s vaječňákem. Prostě do sebe peru samé dobré věci a něco z toho prostě musí zabrat. Přece se nebudu šidit, ne? Vlastně musím konstatovat, že tato viróza má mnohem lehčí průběh, než kterákoliv jiná. A už po čtvrtém dnu to polevuje. Skvělé. Nádhera. Když se ještě nějaké dva dny nebudu přepínat, možná můj oslabený organismus nechytí bakterii.
Také jsem se často ptala sama sebe, na co jsou ty časté virózy. Co mi tím vlastně chce mimo jiné moje tělo říct? Protože to, co jsem tu výše zmínila, ještě jistojistě není celé. Dumala jsem nad tím už roky. Dnes mě to konečně napadlo. Já mám totiž velmi trapný a sebezničující závazek. Tedy spíš naučený program. Když jsem byla menší, mamka mě nikdy nechtěla nechat marodit, pokud jsem neměla horečku. A tu já mám přece málo kdy. A tak jsem přechodila spustu moc ošklivých věcí. Vždycky jsem tim trpěla. A tak chrchláte a smrkáte, abyste ve škole náhodou něco nezameškali. A to nemluvím o tom, že jsem si připadala jak infekční bacilonosič, kterého se každý musel štítit. Jako bych už tak nebyla dostatečně odporná. Teď, když vím, že přecházet choroby jen zvyšuje riziko rakoviny, mám chuť si zoufalstvím vyškubat vlasy.
No zkrátka ještě dneska bych šla bez výčitek marodit, kdybych měla horečku. Ale víte co to je, když máte třeba pouhý zánět dutin s pouze lehce zvýšenou teplotou, kvůli kterému sice bolestí nespíte, ale u kterého se stejně neobejdete bez velikého sebeobviňování ze simulantství. Ať už marodit jdu, nebo nejdu, bez sebedestruktivních myšlenek se to stejně neobejde. Přece nemáte horečku. A přesně tohle uvažování se potřebuju odnaučit. Ano. Už jsem velká. Přesto nám však ve své hlavě nasazeného tyrana, který mě nutí trpět, přecházet choroby a tak se zpronevěřovat sama sobě. Vždyť přecházení bezhorečkových nachlazení mě zabíjí. Ano zabíjí. Já sice chci zemřít, ale ne takhle blbě. To už dnes taky vím.
Takže se potřebuju zbavit komplexu, který mi říká: "Pokud nemám horečku, a přesto jdu marodit, jsem simulant a hypochondr a zasloužím lynčovat." Výborně. Tak jsme to pojmenovali a zjistili, co je příčinou, a teď je třeba na sobě pracovat. Budu sama sobě dělat psychoterapeuta. Ty jo. Dneska mám tolik poznatků. Já počkám na to, jaké budu mít dneska sny a uvidím, co mi k tomu řeknou. Pak nejspíš napíšu nějakou báseň na uvolňování napětí.
Prostě se musím naučit stonat bez výčitek, jinak se zblázním.

Kolem rybníků

24. září 2018 v 13:43 | Raja Luthriela |  Fotografie
Tyto fotky nejsou ze včerejška. Ty včerejší budu teprve dávat do počítače. Tyto jsou z neděle z minulého týdne. Víte, jak jsem byla na té básnické procházce tenkrát v sobotu? Hrozně se mi tam líbilo a tak jsem tam hned druhý den tam šla s foťákem. Ta panoramata. Jak, to, že jsem tu ještě letos nebyla. Kolik procházek mám vlastně ještě takhle zapomenutých?


Tohle je nádherné místo. Vlastně je to trasa plná rybníků, větrolamů a slunce.


19. Dvě brány

23. září 2018 v 12:30 | Raja Luthriela |  Básně
Obvykle básně skládám tím způsobem, že mě něco rozhodí nebo jsem napjatá a já se vypíšu ze svých pocitů. Občas to jde i tak, že sice necítím žádné napětí, ale chci mermomocí něco napsat a tak jakoby tahám verše z prostoru, tak, jak jsem to udělala minule. Nejde to ale taky vždycky. Tohle dílo mě ale napadlo v práci. Ani jsem zrovna neměla v úmyslu něco vymýšlet. Prostě jsem zrovna měla jednotvárnou práci o samotě. Až moc osamotě i na takového introverta jako jsem já. A když už pátý den stáčíte nátěr na stromy do kyblíčků a nikdo vás nevyrušuje z vašeho pohroužení do svých myšlenek, to byste nevéřili, co to dělá s lidským vědomím. Mimo jiné jsem si tak nějak začaly generovat verše i s melodií jako by byly už celé a byly mi poslány z jiných sfér. A tohle už sakra nejde nenapsat.

Dvě brány

Zlatá brána
kdesi v lesích
celá prkny
zatlučená.

Vedle ní je
druhá brána,
otevřená,
celá černá.

A k ní jdou
zástupy oslepených.
Jdou, jdou
s páskami na očích.

Zlatá brána
kdesi v lesích,
přes propast k ní
cesta není.

Vedle ní je
druhá brána.
Vede k ní most
přes tu propast.

A po něm jdou
zástupy zmatených.
Jdou, jdou
zástupy zraněných.

Zlatá brána
kdesi v lesích
křovinami
zastíněná.

Vedle ještě
druhá brána.
a volná k ní
vede cesta.

A po ní jsou
zástupy bez svědomí.
Jdou, jdou
zástupy v bezvědomí.


Další články


Kam dál