Ani když se nikdo nedívá

Sobota v 15:20 | Raja Luthriela |  Zápisky
Jak začít, že?
Víte, jsou věci, které se prostě nedělají. Ani když se nikdo nedívá. Tomuto se říká svědomí, které nás hlídá, abychom nepáchali zvěrstva. Proto si svoje svědomí chraňte a utužujte ho, ať nedopadnete jako Andrej Babiš, o kterém si 79 % národa myslí, že je absolutně bezcharakterní.
Vždycky mě dráždili lidi, kteří vymyslí nějaká pravidla, nutí ostatní, aby je jiní dodržovali a sám je pak docela i veřejně porušuje. To je jedno ze zvěrstev, které mě přímo obklopuje.

Máme v práci únikový východ. Kdysi dávno, to ještě před tím, než jsem tam nastoupila, si ho ženské otevřely, protože si chtěly při práci vyvětrat, Potom to špatně zavřely a v noci přišel velký vítr, pohyboval těmi dveřmi a to spustilo alarm. Od té doby je zakázáno ty dveře otevírat, když nejste přímo v ohrožení života. A to pod hrozbou vyhazovu. Jsou ale lidé, kteří tudy prochází. Oni tam totiž chlapi prý chodí čůrat. Dejme tomu. Když si to dovedou morálně odůvodnit. Stejně to nikoho nezajímá. Nikoho za to nikdy nevyhodili, protože vedení by bez zaměstnanců přišlo na buben. Často tudy chodí i vedoucí. Ona je to totiž mimo jiné i dobrá zkratka. A jednou jsem tudy viděla procházet samotného ředitele firmy a blbě za sebou zavřel, abyste věděli. Člověk aby to po něm furt opravoval. Ne že bych to nějak cíleně pozorovala, ale máme pracoviště nedaleko a každý, kdo jde k těm dveřím, musí nutně projít i kolem nás.
WTF? To jako ten člověk něco zakáže a pak to sám dělá? To jako nemusí dodržovat svoje vlastní nařízení? Beru to, když neuposlechnu cizí rozkaz, protože se mi z nějakého důvodu příčí, je to v pořádku, pokud se nebojím přijmout následky svých činů. Zákony a příkazy opravdu někdy jdou proti zarytému přesvědčení člověka. Ale vymyslet si pravidla, implantovat je mezi skupinu lidí a pak dělat, jako že pro něj neplatí? To bych nedokázala. Sama bych se sobě ani nemohla podívat do očí.

Jiný příběh. Nějaký pracovník šel s kafem po dílně. Vedoucí mu to samozřejmě vytkl, že nesmí chodit s kafem a nepracovat, když není pauza na oběd. Dokonce o tom měl i proslov. Taková trapárna. A týden se s týdnem sešel a co nevidím. Samotného vedoucího, v ruce má kávu, co voněla na tři metry daleko, s někým se vykecává, směje se a evidentně se taky nevěnuje své práci. Proč? Co jeho svědomí? Co jeho čest? Kdyby měl aspoň kakao, aby měl aspoň výmluvu. To se neumí ovládat? Mě by třeba nenapadlo požadovat po někom něco, čeho já sama nejsem schopná.

To je jako když dopravní policista sám řídí pod vlivem alkoholu, když bojovník za práva žen vítá Muslimy, když člověk co nabádá ostatní ke skromnosti, se obklopuje artefakty z ryzího zlata. Je to postavené na hlavu, protiřečí si to.

Proto jsem si nikdy nedovedla vážit Katolické církve. Určitě ne po tom, co upálili Jana Husa. Udělali si z něj prostě třídního nepřítele a exemplárně se ho zbavili. Kdo by to čekal od těch, kdo hlásali lásku a odpuštění.
Jsou prostě věci, které se nedělají. A porušování vlastních pravidel je jedna z nich. A když člověk zjistí, že jeho vlastní pravidlo je špatné, tak by ho měl nejdříve zrušit, ne? Jinak je za blbce.


Ale abychom skončili trochu veseleji. Jen si nemyslete. i já se ještě musím hodně procvičovat v pevné vůli. Protože i já mám třeba nutkání závidět druhým lidem. A přitom bych nejraději potřela závistivost u ostatních lidí, protože závist dělá z lidí zvěř. Protože se jí moc poddávají a pak šíří kolem sebe dusno a někdy i strach, nenávist a tyranii.
Ale je tedy fakt, že s kávou bych nikdy nechodila, kdybych to zakázala i ostatním. Nevím, asi jsem na sebe i na své nadřízené příliš přísná. Ale v tomhle matrixu to ani jinak nejde.
 

1. den hudební výzvy - Oblíbená píseň

16. května 2017 v 13:08 | Raja Luthriela |  Hudba
Tak jsem se rozhodla plnit hudební challenge, kterou jsem nalezla přímo zde.Vím že už jsem něco takového dělala na svém minulém blogu, ale tahle je malinko jiná. Liší se zhruba o 30 %. A je z roku 2014. To se přece cení. Slibuji, že tentokrát si na tom dám více záležet. To zní, jako bych to minule odflákla, co? Není tomu tak. Jen jsem málo vysvětlovala, proč mám k jednotlivé písni takový vztah, jaký mám.

A pro jakou píseň jsem se rozhodla? Tentokrát jsem vybírala skutečně pečlivě. Hledám přece píseň, kterou znám dlouho a která je tak dobrá, že se k ní ráda vracím. A to ne z nostalgie, ale proto, že je prostě skvělá. Napadl mě opět Arakain ještě s Alešem Brichtou. Však je to první metalová kapela, která se mi zalíbila už v pěti letech. Ten je dobrý vždy. Ale jak často si jeho písně sama od sebe ještě dnes pouštím? Přijdde mi, že jsem to poslouchala tak dávno, že už to snad ani pravda není. Jako bych už jen tahala vybledlé příběhy z jiných paralelních realit. Ne. Musela jsem jít jinou trasou myšlenkové dráhy.
Tak jakou kapelu znám déle, než pět let moje nejoblíbenější písně od ní ješlě nezavály písečné duny zapomnění? A kterou poslouchám poslední dobou? U které písně i po tak dlouhé době nalézám nové poznatky? Jasně. jsou to Korpiklaani a jejich Keep on galloping.Tenkrát mě uchvátil videoklip. Je v něm dřevorubec, co kácel motorovkou stromy. Ten člověk pak byl potrestán a poučen partou... Korpiklaanů? Jak jen tu hordu se sekyrami a kytarami popsat? Určitě ne jako sřítky či elfy. Ne nadarmo slovo "Korpiklaani" v češtině znamená "lesní klan". Ale nechci vás zahltit terminologií. Líbil se mi hlavně duševní přerod hlavního hrdiny z bezohledného káceče v člověka, kterému záleží na přírodě.
Melodie je taková zpěvná, že jo?. A také mě tenkrát docela mátl text. Byla jsem v tom roce 2010 jestě tak mladá a tolik neznalá, že mě to docela i mátlo. Tedy refren byl anglicky, ale sloky evidentně ne a já to nepoznala. Prostě jsem tenkrát do svého matrixu nepustila fakt, že část písně může být v angličtině a část ve finštině. Zvlášť, když člověk tenkrát poznal němčinu, angličtinu, slovenštinu a možná ještě francouzštinu. Ale finština byla pro mě opravdová exotika. A věřte, že teprve nedávno jsem přišla na to, jak je to ve skutečnosti.


Uzdravování a Eurovision

14. května 2017 v 22:44 | Raja Luthriela |  Zápisky
A protože mi návštěvnost klesla zase proklatě nízko, je třeba být na blogu zase aktivní. Myslím, že i vy mi dáte za pravdu.
Mám vám tedy psát o tom, jak moje nemoc pokračovala? Kousek článku bych tomu věnovat mohla.
Hned v úterý jsem jela k doktorce, protože jsem se už naučila morálně odůvodnit marození. To byla hrůza. Já vlezu do čekárny a přede mnou asi jedenáct lidí a každý z nich byl v ordinaci snad čtvrt hodiny. 15 x 11 = 165 minut. To by přibližně odpovídalo. Ano, tak dlouhou dobu jsem tam byla. Vlastně ne, přeháním. Asi to bylo jen hodinu a půl. Někteří ti důchodci přišli asi jenom na krev. Ale i tak. Hlava mě rozbolela, nemohla jsem dýchat a v krku mi bolelo. A seďte tam takovou dobu. Že já jsem si sebou nepřinesla sluchátka, nebo něco, ale asi bych to stejně nezvládla poslouchat. A jak měl člověk ucpané dutiny a byl rozrušený, měl nutkání urputně smrkat. Z toho ho pak píchá v uších a má odřený nos bez mála do krve. Zase přeháním, ale dost to pálilo. O den později jsem tam pak měla skoro strupy.
Když už jsem konečně přišla na řadu, doktorka se mi podívala do krku, říkala, že to tam mám hodně zarudlé. Pak se mě vyptávala, kde všude mě bolí ty dutiny. Tak jsem jí ukázala na místa na spáncích, pod očima a nad obočím. Ano, to všechno mě bolelo současně.
Potom se mě zeptala na teploty. Řekla jsem, že jsem jí měla jen jeden den a pak už ne. A ještě jsem se přeřekla. Místo 37,4 jsem nahlásila 34,7. Znáte mě. Vždycky se musím nějak ztrapnit. Ale to už je jedno.
Dostala jsem antibiotika, která tentokrát nezabírají tak dobře, jak jsem očakávala a pak nějaké Clarinase, po kterém mi teda ty dutiny trochu splaskly, takže jsem mohla aspoň spát, když už nic jiného. Obojí mám už téměř dobrané. V úterý jdu na kontrolu. Vlastně se cítím mnohem lépe. I když je pravda, že to pořád ještě není ono. Po ránu se budím zahleněná.
Každopádně, ať to dopadne jakkoliv, do práce určitě ve středu půjdu. Už bych to tam zvládla. Jakmile člověk smrká krev, znamená to, že už je rýma skoro u konce. Sami si logicky odůvodněte, proč.

Co tu máme dále? Jo, už vím. Včera jsem se koukala na Eurovision. Řeknu vám, takovou nudu jsem už dlouho neviděla. No opravdu. 78% písní mi totiž přišlo úplně stejných. Prostě takové ty rakoviny, co obvykle hrají na rádiu Kiss jižní Čechy. Tedy, já proti hudebním rakovinám nic nemám, ale když je jich příliš mnoho, musím si pak pustit nějaké hudební chemoterapie, abych si zchladila pocuchané nervy.
Víte, já opravdu dokážu ocenit, když se někdo pokouší udělat něco originálně. Proto se mi tak líbila ta píseň od toho Chorvata. To je nápad. Zpívat dvěma jazyky a dvěma hlasy. Palec nahoru. I melodii to má hezkou. Zajímavé bylo i to jódlování těch soutěžících z Rumunska. I vítězné Portugalsko šlo. Španělsko zase mělo strašně hezkého zpěváka. A jak se krásně usmíval. U Francouzky se mi zase líbilo, že zpívá francouzsky. Píseň z Bulharska, Norska, Česka a Řecka byly nudné, i navzdory tomu, že třeba zrovna ta Řekyně měla moc hezký hlas, ať nehážu jen špínu. Sakra, když vím, že mám nudnou píseň, nemůžou zpívat takovým nudným jazykem, jako je angličtina. To prostě nejde. Proto taky neposlouchám kapelu Evanescence. Není špatná, jen pro mě není dostatečně zajímavá. V azerbajdžánštině by třeba mohla být. Ale on to je docela tvrdý jazyk hodně podobný turečtině. A píseň My imortal má takovou hladivou melodii, že by se k tomu něco takového ani nehodilo.
Ne, už nebudu kafrat do toho, jakým jazykem kdo a co zpívá. Hlavně to musí znít harmonicky. Z toho usuzuji, že ke každé melodii a ke každému hlasu se hodí jiný jazyk.
A nakonec oceňuji Ukajince, že se nebáli poslat do soutěže rockovou kapelu. Refrén písně zní dobře, i když taky to není nic, co by mě uchvátilo.
A víte, co byste určitě ocenili vy? Když tak bezostyšně urážím kde co (věřte, že to není ze zlé vůle), tak bych sem mohla dát nějaké písně, které skutečně považuji za krásné, že? Časem to snad bude.
 


Víroza, chřipka čí angína?

8. května 2017 v 17:28 | Raja Luthriela |  Zápisky
Normálně mi neuvěříte. Strašně stůňu. Prostě si mamka přinesla bůh ví odkud nějaký virus a ten roznesla po celém baráku. Jeden den měla jen takovou tu zadní rýmu. Ten druhý jí už bolelo v krku. Pak jí stoupla teplota na třicet osm stupňů a bolela jí hlava.
Mám podobné příznaky. Také nejprve zadní rýma. V pátek mě začalo trochu pobolívat v krku. Druhý den v sobotu ráno jsem se probudila a tak mě tam řezalo, že jsem myslela, že snad mám tu spálovou angínu, se kterou marodí už dva lidi v práci. A tak jsem si řekla, že počkám, jak se to bude vyvíjet dál, popřípadě si nastuduji příznaky, jako to dělá každý správný hypochondr, když uzří, že něco doopravdy není v pořádku. Dnes už vím, že to není ono. Další ten mě začala urputně bolet hlava a bolest v krku se mi ještě zvýšila. A ta rýma. Ten ucpaný nos. Ty zalehlé uši. K tomu všemu jsem měla ještě pocit, že mi malinko natekly uzliny na krku. K večeru jsem dostala teplotu a bylo mi nanic. Celý den jsem byla nucena proležet u televize. To bylo za trest. A ovladač ležel tak daleko a já to nemohla vypnout, abych mohla číst Lovce mamutů. Ale ani té četby jsem nebyla schopná. Bylo to na mojí bolavou hlavu příliš namáhavé. Jo, rýpněte si. Jsem lempl.
No jak říkám. Bylo mi tak zle, že jsem ani u toho počítače nemohla sedět déle než dvacet minut. A to je docela vážné.
A co teprve v noci. Lehla jsem si a zakrátko usnu. Celou dobu se mi zdály tak divné sny. Něco jako, že nějací lidé lopatami z jednoho tunelu hází mazlavé bahno do druhého. A když už to nebylo kam házet, někdo zařval cosi jako: "Hotovo, můžem." To jsem se vždycky pak probudila a vysmrkala jsem se, protože jsem už vůbec nemohla dýchat a nos jsem měla plný sekretu. A poté jsem znova upadla do lehkého spánku. Pracanti tak mohli pokračovat v činnosti. A takhle se to opakovalo ještě několikrát. Jediný kapesník nezůstal suchý. Měla jsem i takový mezičas, kdy jsem hodinu byla vzhůru a naříkala jak mi je divně a jak mi ta hlava bolí. Napadlo mě, jestli to není zánět mozkových blan. Také jsem si plánovala poučit se o příznacích. Moje podezření se dnes nepotvrdilo. Pak jsem naštěstí usnula tvrději a vzbudila jsem se před půl devátou.
A vůbec, je mi o něco lépe. Tedy pořád musím každých sedm minut smrkat a pálit v krku a v nosohltanu mě nepřestalo. Nicméně hlava mě nebolí a ani uši nemám tak zalehlé. A ani zimnici nemám.
Nicméně se necítím na to, abych šla v úterý do práce. Protože v práci je prach, průvan, honičky a hlavně tucet tuberáků, co se rozhodli své mikroby šířit do ovzduší. Vždyť bych zase skončila na antibiotikách. Sama přece cítím, že se nemoc ještě neblíží ke svému konci. Možná se dostala lehce za půlku, ale podle mých propočtů, mě čekají ještě tři dny, než začně všechno doopravdy polevovat. Navíc jsem dnes úplně ztratila čich a jsem poměrně zesláblá.
Dnes ráno jsem si dělala hrachovku z pytlíku. Psali tam za neustálého míchání přivést k varu. No měla jsem co dělat, abych vydržela tu chvilku stát. A přitom jsem zvyklá stát celou směnu a tohle by mě nemělo rozhodit. A to vám ani nebudu vyprávět, jak jsem necítila plyn, když mi to ve chvilce nepozornosti přeteklo a uhasilo plamínek, a pak jsem si tři minuty divila, proč mi ten vařič špatně hřeje. Ne, už nikdy nebudu při viróze používat plynový sporák. A není to už chřipka? Či nějaký mutant, který ještě není pro mojí imunitu známý? Plánuju navštívit doktorku. Snad mi řekne, co mi je doopravdy. Ale bez toho, aby poslala hleny do laboratoře, to stejně nezjistí. A stejně neznám všechny druhy a poddruhy virů a bakterií, které na světě existují.

Kreslení do hudby 3 - Na konci nadějí

1. května 2017 v 17:12 | Raja Luthriela |  Kresby

Ano, odpravdu jsem si jakýmsi zvláštním, sobě vlastním způsobem oblíbila tuto podivnou běloruskou pagan/doom metalovou kapelu.
A zrovna tahle píseň zní tak zoufale, naléhavě a urputně a přesto tak nějak vyprahle. Vyprahlá existence v živoucím prostoru. Proto ty stromy bez listí, i když evidentně není zima. Proto ta šibenice. A dál už není nic. Jen pustá kopcovitá pláň. Slunce už zapadlo a za chvíli kraj pohltí úplná tma. Proto jsem obrázek nazvala Na konci nadějí.

Kreslila jsem to voskovkami. Onehdá jsem dělala pořádek a našla jsem jich celou hromadu, tak proč je nevyužít? Stejně se jen tak válí v pytlíku a nic z toho. A taky už z nich nikdy nebudu sloupávat celé papírky, jako před deseti lety. Teprve teď jsem poznala, jak se po dlouhé dobe na voskovky bez papírku nalepí prach a jsou odporné.


Duchové lesa Bor (Dokument)

28. dubna 2017 v 15:44 | Raja Luthriela |  Dokumenty
Jedna z mých sester chodila na střední do Českých Budějovic. Teď tam dokonce žije se svým přítelem, ale to sem nepatří. Jednou se mi zmínila, že za městem je jakýsi velký strašidelný les Bor s poněkud pohnutou minulostí. Les, který prý přitahuje sebevrahy, v němž lidé vídávají přízraky, slýchávají troubení rohů. Jsou i tací, co prý si tam vyšli i jen na procházku a už se nikdy nevrátili. Jiní tam ale zase často chodí na rande a venčit pejsky a nikdy nic podezřelého nezaznamenali. Mě tyhle paranormální věci vždycky zajímaly a proto jsem o pár týdnů později začala vyhledávat informace.
A našla jsem po čase na youtube dokument rozdělený na tři části. I když se během jejich natáčení nic zvláštního nestalo, přesto je zajímavý.





Kterak Anice hodnotila můj bloček

22. dubna 2017 v 18:27 | Raja Luthriela |  Ostatní
Nazdar, milí čtenáři. Onehdá jistá slavná Anice dostala zvrácený nápad hodnotit blogy těch, kdo o to požádají. A tak si řeknu: "Proč, ne?" Stejně mě vždycky zajímalo, jaký mají lidé, co jsou normálnější, než já, na můj blog názor. A taky jsem ji za to slíbila 1256 imaginárních bludišťáků. Tímto jí je telepaticky předávám. Snad se neztratí cestou a dojdou v pořádku.
Vím, že jsem to měla zveřejnit už v půlce února, ale mě prostě před tím nenapadlo to udělat. Tímto to s odstupem času to napravuji.

Dnes, ve svátek zamilovaných, jsem si vzala na mušku blog http://teprve.blog.cz od autorky Rajda Nutriela.
Už jen to, že mi zkomolila blogovou přezdívku, mě lehce rozhodilo. Ale už mě nazývali i divněji. Třeba Kaja Ruthella.

DESIGN
Když jsem otevřela její stránku, praštila mě do hlavy gigantická kytka. (A pak, že se říká, že ženu ani květinou neuhodíš.) Bohužel, když jsem si k ní přičichla, necítila jsem žádné slastné aroma, ze kterého bych dostala erekci bradavek, a proto za záhlaví strhnu 8 bodíků xD (To ale není moje vina, že se přes internet nedá posílat aroma. A buď za to ráda. Co kdybych v záhlaví měla třeba exkrementy?) V okrajích je jakýsi fialový kouř, takže usuzuju, že je autorka těžká kuřačka, které nezbývá moc času, a proto jí udělám velikou radost a ohodnotím jí celkový design alespoň dvěma body xD (A kdyby na mě prasklo, že nekouřím, byla bych úplně bez bodů)
Design hodnotím 2/10

MENU
No konečně nějaký blog, kde jsem menu našla a nemusela jsem volat FBI, CIA a kriminálníky z mého městečka. (Fakt i kriminálníky?) Je to však dobře? Menu na mě působí velice zmateně a vůbec se v něm neorientuji. (Tohle je moje nejkrásnější a nejvymakanější menu, kaké jsem kdy vytvořila.) Navíc mě velmi ruší základní font, který má ve svém PC každá místní buchtička. Pokud se chceš nějak lišit, tak bych ti doporučila font s názvem Wingdings, který je naprosto stylový a ve světě teď hodně letí a návštěvníci tvého blogu si při jeho luštění určitě užijí spousty zábavy xD (Wingdings používám jen na zašifrované úkoly ruské mafii. Přece nechceš, aby mě nebo tebe, když už jsi klikla na můj blog, s ní někdo spojoval, že ne?) Dále bych menu vyplnila nějakými cool pixelkami... z tvého blogu jsem pochopila, že miluješ metal, a tak bys měla vyzkoušet například pixelky s různými kovy, zkus si projít třeba železářství a inspirovat se. Pak vidím, že nejsem v seznamu oblíbenců, a za to ti bohužel musím strhnout 3 bodíky xD (Promiň sáhibe, už se to nestane.)
Menu hodnotím 4/10

ČLÁNKY
Články máš velice růzonordé - od popisů a videí emo gothic kapel, po to, co jsi přečetla. Protože jsem ostřílená čtenářka a přečetla jsem všechny mé obrázkové knihy pro děti od 0-2 let, tak v této oblasti nemám co vytknout. (To je toho já přečetla i knížky pro děti od 3 do 5 let.) Co se mi ale nelíbí, a to jsem říkala i předchozím blogům, nevidím tu žádné články s radami, recepty, make up tutoriály nebo obrázky koní a hrabáčů polních, což je veliká škoda určitě by ti to přitáhlo obrovské davy xD (Ze zkušenosti vím, že lidi nenávidí koně, pohrabáče, cizí rady, make-upy, anime, vaření, umělé nehty a dokonce ani pixelky v menu. Jenom si myslí, že to mají rádi ostatní a tak si to všechno dávají na blog. :-DDD) Dále bych ještě zrušila články na téma ,,co jsem dělala", (Takové tam snad ani nemám) protože pokud nejsi já a neskákala jsi třeba padákem do sopky Vesuv, tak to stejně nikoho nebude zajímat.
Články hodnotím 6/10

AKTIVITA
Všimla jsem si, že na blogu jsi docela dost aktivní, a tak ti radím.. PŘESTAŇ! Jak jsem již psala v minulých hodnoceních, aktivní blogy ztrácí na své zajímavosti a proto si dej třeba pětiletou pauzu, napiš dojemný článek s názvem ,,Končím s blogem a svým životem", pak pět let nereaguj na komentáře, maily a také sextovky od tvých ctitelů.. prostě předstírej, že už neexistuješ, a až nastane ten správný čas, uspořádej epesní comeback! (Však už na tebe prasklo, že tohle lidem píšeš jenom proto, že se tak snažíš zlikvidovat blogovou konkurenci.)
Aktivitu hodnotím 1/10

PŘEHLEDNOST
Tvůj blog je velice přehledný, máš na stránce spoustu článků, na konci další články, archív, i to menu není k zahození. (Díky.) Bohužel, takhle prozradíš vše o svém blogu a nenecháš pro čtenáře žádná tajemství, takže radím - skryj všechny články, na konci stránky dej pryč další články, archív, a ponechej na hlavní stránce svého blogu pouze menu. Uvidíš, že čtenáři budou velice zvědaví, zda jsi postla nějaký članek, a vehemetně projedou všechny tvé rubriky aby ho našli, a tím pádem stráví na tvém blogu i tři hodiny xD (A co z toho budu mít já? Nejen, že bych se pak na svém blogu nevyznala ani já, navíc ani nepoznám, jestli sem čtenář jen nakoukl a stránku hned zavřel, anebo na něm bloudil od slunka do slunka. Počítám jen komentáře.)
Přehlednost hodnotím 2/10

CELKOVÝ DOJEM
Na tvém blogu jsem zůstala o cca. tři sekundy déle než na předešlích bločcích, a tak myslím, že je to zatím dobré znamení. (Aha, tak kvůli této větě jsem tenkrát měla zbloudilý, utkvělý a nejspíš i mylný pocit, že celé tvé hodnocení je pochvalné.) Blog jako celek rozhodně špatný není, ale i tak bych změnila pár drobností. Třeba totálně překopala téma blogu, do záhlaví použila květinu, která bude zavánět na kilometry daleko, (Na kilometry daleko zavání přece jen kalanizace) a rozhodně bych přidávala více článků na téma sex, které v této době lidi nejvíc berou. (To je fakt, už jste někdy viděli rozmnožování slimáků? Já je na své zahrádce najdu, nafotím erotické fotky a dám sem.) Také měj na paměti, že blog.cz cílí na věkovou kategorii 7-11 a články o metalu a tvé zápisky nikoho nezajímají, (Ale měly by.) proto by ses měla soustředit na různé colorky, pixelky, SONB, SOZS, SNBV, SHGD, HEGE, UETE, UDDZ nebo FDRR, (Bože, bože, tolik zkratek, musím se podívat do slovníku zkratek na dark webu, abych zjistila, co to všechno znamená.) kterými nalákáš potencionální návštěvníky tvého blogu. Jo a zmeň barvu, černá ani fialová neletí, zkus kombinace zářivě růžové se zářivě žlutou. (Kos je taky černý a letí. Stejně tak třeba i fialový lampion.)
Celkový dojem hodnotím 3/10

Do celkového hodnocení jsem opět zapojila můj geniální mozek velikosti prachového smítka, dala si jedna a jedna dohromady a došla k hodnocení 18/10, což je zatím nejvyšší hodnocení, které v dějinách lidstva kdo obdržel, takže ti gratuluji! xD (Myslím, že příště si nechám ohodnotit blog od někoho méně genitálního)

Raskasta Joulua - Tulkoon joulu

20. dubna 2017 v 20:55 | Raja Luthriela |  Hudba
Nedávno jsme si se ségrou a mamkou pustili TV Rebel. Byl večer, nikde jinde nic nedávali, a tak jsme si aspoň chtěli poslechnout pár písniček. A tak hudba hraje, luštím sukoku a něco požírám. A najednou mi začali hrát tuto píseň. Jen si pomyslím, že tohle ještě neznám a že se mi to líbí, luštím však dál. Ani oči k tomu nezvedám. Najednou se zarazím. VŽDYŤ JE TO FINSKY. Ano. A byla jsem na sebe hrdá. Ano. Opravdu jsem v tom rozeznala jazyk, kterým jsou zpívané některé písně od Korpiklaani a všechno od Teräsbetoni. Asi mám už na to radar. Něco takového si člověk prostě nemůže splést třeba se švédštinou. Však zní úplně jinak. (Vím, trapná a nudná příhoda.)
A abych dneska byla za chytrou, tak jsem si zjišťovala něco bližšiho o této kapele. Už tenkrát jsem totiž měla dojem, že jsem tam zahlédla spoustu povědomých i známých tváří. Hlavně ten Marco Hietala. Toho bych rozpoznala všude. Však taky dělá v baskytaristu v Nightwish a čas od času si tam něco zazpívá.
Takže, kapela hraje převážně finské tradiční vánoční písně. Údajně.
Každopádně aspoň tu máte přehled, jak který finský metalista zpívá. Jak zní Ari Koivunen, jak Tony Kakko ze Sonata Arctica a nebo ten fešák z Teräsbetoni
A nevěděla jsem, že kapela Amorphis je taky finská. Já jsem se dnes vůbec velmi vzdělala. A nejen to. Důmyslným proklikáváním na finské wikipedii jsem objevila kapely Celesty, Suburban Tribe, Thunderstone a Psychework. A věděli jste, že "zpěvák" se finsky řekne "laulaja"? No jak říkám. Je tam hromada lidí. A to jsem ani nezjišťovala kořeny těch, co nezpívají, ale hrají na nástroje. Ačkoliv je fravda, že já finštině stejně nerozumím, a kdo ví, jestli to vůbec souvisí. :-)


TAG: Velikonoce

17. dubna 2017 v 14:49 | Raja Luthriela |  Zápisky
U Butty jsem dnes našla jeden velikonoční tag, a tak jsem si řekla, že si ho chci taky vyplnit. A tak jsem to udělala. A víte na co jsem přišla? Že pocházím z velmi divné vsi a já sama jsem dost urputný a cynický asociál. Ano, to z takovýhle tagů, pokud člověk odpoví co nejupříměji, se dá dobře určit i psychologický profil. Děsivé, co?

1. Těšíš se na Velikonoční pondělí nebo se ho děsíš?
Na velikonoční pondělí jsem se nikdy netěšila. A ne proto, že bych se bála šlehačů s pomlázkami. Vlastně si ani nepamatuju, že by se u nás ve vsi něco takového dělalo. Možná proto, že v naší vsi se vždycky rodilo o hodně víc holek a kluk málo kdy. On je to možná jeden kluk na pět holek a to je pak námaha.
Ne, mě nejvíc vadilo, že po pondělí vždycky přišlo úterý a to už potom člověk musel do školy. Je to bída. Bída!
Ale je pravda, že v sobotu děti chodí koledovat.

2. Jak vypadá tvoje Velikonoční pondělí?
Před desátou hodinou ráno mě nikdo z postele nevyžene. Pak se snažím urputně nemyslet na to, že už je to poslední den předlouhého vikendu. Prostě jako každá jiná neděle.

3. Necháváš se vymrskat dobrovolně?
Jak říkám. Málo kdo mě kdy vyšlehal. Ale když u nás v práci jeden člověk přinesl pomlázku, tak jsem se jednou šlehnout nechala. Slíbil nám za to panáka. :-)

4. Co dáváš koledníkům?
Obarvená i neobarvená vejce na tvrdo, bonbóny a takové ty kraviny.

5. Upekla jsi někdy velikonočního beránka?
Jednou jo. Ale většinou u nás peče mamka. Ono vlastně ani není problém to těsto podle receptu umíchat a dostatečně upéct. Je to taková bábovka. Horor je až opravdu to vyklápění. Jakmile špatně vymažete formu, máte z toho hroudu.

6. Umíš plést pomlázku?
Neumím. A když, zvládla bych to jen ze tří proutků.

7. Už tě někdy vykoupali ve vodě, abys neuschla?
Prakticky nikdy. To se už nás ve vsi taky nedělá. Kdo zozpovědný by taky někoho házel do rybníka, kde je víc bahna než vody?

8. Chodíš po dvanácté s pomlázkou na kluky?
PO svanácté? To jako po dvanácté odpoledne nebo po půlnoci? Ne, to ke mě snad ani nepronikdo, že by holky šli tlozct kluky. I když asi jo, ale stejně je to tak okrajové, že tuto informaci člověk vytěsnil až daleko za hranici svého rozhledu.

9. Jaký máš celkový názor na Velikonoce?
Když zapomenu na to, že Velikonoce je jen hodně překroucený a znehodnocený pohanský svátek? Pro děti je to hezké. Mají rádi barvení vajíček. Mají rádi i sladké. Člověk má aspoň nějaké rozptýlení, o nějaký ten den volna navíc. Jinak to vůbec neprožívám.

10. Králíčci nebo kuřata?
Na obrázku kuřata, ale zajíčky jenom čokoládové.

11. Chodila jsi někdy na pomlázku?
Nechodila.

12. Pečeš nějaké Velikonoční dobrůtky?
Jak říkám, většinou peče mamka.

13. Zdobíš si Velikonočně dům?
To už vůbec ne. A nejraději bych zrušila i vánoční zdobení. Protože to odzdobování je stračně obtěžující činnost. Už vidím, jak bych poslední zajííčky z oken sundavala na posvícení.

Polská kapela Jar

17. dubna 2017 v 0:04 | Raja Luthriela |  O oblíbených kapelách
Jar (prosím, neplést s českou kapelou J.A.R.) je folková polská hudební skupina založená v roce 2006. Jejich tvorba se opírá o zápisky etnografů, staré legendy a slovanské lidové obřady.

Členové:
Aleksander Michniewski - dudy, gusle (neplést s houslemi), mandola, flétna, brumle, fujara, niněra, gusli (opět neplést s houslemi), zpěv
Adam Michniewski - loutna, mandola, gusli, fujara, niněra, zpěv
Aleksander Majchrzak - bubny

Našla jsem vám i odkazy na informace v češtitě o méně známých hudebních nástrojích, které řada lidí dokáže přeložit z polštiny ani podle obrázku. Nebojte, i mě samotnou překvapilo, jak moc se člověk může dozvědět, když se pídí po tom, jaké instrumenty používá jeho oblíbená kapela.

Data o tomto hudebním seskupení jsem nalezla zde v temných hlubinách polské wikipedie.

A našla jsem i jejich oficiální web. Což se hodí, pokud vám nevadí mořit se s polštinou a s google překladačem u zákeřných slov. A mají tam i texty svých písní. To kdybyste si chtěli zazpívat.

Jak jsem tuto kapelu objevila:
Bylo nebylo. Kdysi dávno v roce 2013 se mi poprvé v hlavě zrodila myšlenka, že bych mohla kreslit hudbu. Samozřejmě na svém minulém blogu. A tak jsem se čtenářů ptala, jakou píseň by jako chtěli namalovat jako první. A nějaký člověk mi dal odkaz na tuhle píseň a pak ještě na jednu od Wardruny. A tak jsem ten den objevila hned dvě kapely naráz. Byly to žně v poznávání.
Ta Wardruna mě tenkrát moc nezaujala. Přišla mi taková chladná, mrazivá, lehce znepokojivá.
Ale Jar a jejich píseň Wędrowali Rusy jsem si musela pouštět. A přišla mi ta píseň tak zvláštní, že jsem se ani neodvážila nikomu svěřovat, že se mi líbí. Ačkoliv dneska už od nich znám i lepší. Třeba píseň Do Taterskiej ziemi je úplně úchvatná. Jediná polská píseň, které já dobře rozumím. A ta melodie, ten příběh. To si musíte poslechnout. Škoda, že už to mám oposlouchané.
Jinak ta jejich hudba má vůbec takovou zvláštní vlastnost. On se pro málokterou jejich píseň nadchne. Ony jsou si všechny dost podobné. Ale i přes to všechno si to člověk rád pustí a zaposlouchá se. Je to hudba vhodná po náročném dni, kdy člověk chce rozjímat u něčeho uklidňujícího a něžného. U něčeho, jako je tohle a tohle. Ta poslední je obzvláště poučná, protože je s klipem, kde je vidět, jak se hraje na niněru. Ta je ta kravina s tou kličkou.
Každopádně si myslím, že je škoda, že když do vyhlerávače na youtube zadám Jar, vyleze mi jen J.A.R., hudba, která mě dráždí už od předeher. Jak to? Vždyť já to zadávám bez puntíků. Proč to najde jen to s těmi tečkami? Proč? Je snad Jar méně známý, než J.A.R.? To se musí změnit. Opravdu. Docela to ztěžuje hledání. Ještě že si pamatuju jména několika jejich písní, které napíšu společně s názvem kapely, a pak je to v pořádku.
A ještě na něco musíte kliknout. Z tohohle by býval byl zajímavý kytarový riff.

Můžete si taky přečíst můj článek o ukrajincké kapele Veremiy

Další články


Kam dál