Globální oteplování a doba ledová

Čtvrtek v 23:38 | Raja Luthriela |  Zápisky
V tuto chvíli jsou dvě minuty po desáté hodině večer a venku je 25 stupňů. A víte co je nejzajímavější? Že už na to horko a sucho ani nenadávám. Vím, že na svém minulém blogu jsem se hroutila, že vyschne voda ve studni, že nebudeme mít v našich třech dvěstělitrových sudech dešťovou vodu na zalévání, že to oteplování nás všechny zahubí a že se budeme muset stěhovat na Sibiř, že před horkem nejde nikam utéct ani do baráku, že je prostě na chcípnutí a že bez mokrého kapesníku na hlavě není možno usnout.
Loni jsem seděla na okně, marně vyhlížela dešťové mraky a v duchu bědovala nad zvráceností toho počasí. Že já pro tu přírodu chci přeci jen dobro a ona si to takhle kazí. Pak proti mně naletěl netopýr, a těsně přede mnou zahnul na jinou stranu a byl zase pryč. Děsně jsem se lekla. Brala jsem to tenkrát jako znamení. Jako by mě samotná Gaia dala pár facek a vynadala mi, že ona sama ví, co dělá. Že já tomu nerozumím a že do toho nemám co pindat. Jasně, už nebudu.
Plus nějaké ty moudré dokumenty, co jsem shlédla v televizi a pozůstatky učiva ze školy a na vše se dívám úplně jinak. Poodkryl se mi nový světonázor. Něco takového se stane jen tehdy, když přestanete brát smrtelně vážně ten starý.
Ne, prostě letos je to tak nějak bez emocí. Voda ve studni nám ještě letos nevyschla ani jednou. Jen v lednu trochu zamrzla. Já na to tenkrát koukala jako blázen. To se nikdy nestalo. S sudech máme ještě vody na čtyři dny. Nějak bylo a nějak bude. Tráva je sice jak sežehlá plamenometem, ale no a co? Kopřivy jsou krásné. Viděli jste, jak jsou i navzdory nepříznivým podmínkám veliké? A to i na slunci? Ale ten plevel moc neroste. Opravdu jen ty kopřivy, bršlice, svízel a světe div se, i jetel. Takže samé léčivé byliny. Člověk by se měl stejně krmit jen odolnými věcmi, protože ty dodávají sílu. Vždycky bude co jíst, i kdybychom měli pěstovat v květináči opuncie, sušit je a pak z nich mlít mouku nebo z nich vyrábět tu falešnou tequilu. Ale snad tak zle ještě není.
Ono se to globální oteplování vlastně hrozně přeceňuje. Planeta se prostě otepluje a ochuzuje neustále zcela přirozeně. Záleží na aktivitě slunce, na naklonění zemské osy, na množství skleníkových plynů (stejně jich nejvíc beztak vypouští sopky) a na povrchu planety. Je jasné, že třeba od vody se sluneční paprsky budou odrážet jinak, než od ledovce čí od holé skály. Led paprsky odráží a voda je spíš pohlcuje. Proto vám možná už na základce řekli, že oceány jsou zásobárna tepla na planetě.
V oceánech jsou mořské řasy. Obrovské množství řas s chlorofilem. To co má chlorofil, fotosyntetizuje. To co fotosyntetizuje, dýchá oxid uhličitý a vydechuje kyslík. Víte co to znamená? Roztají ledovce, přemnoží se mořské řasy. Ty pak sežerou CO2. Oslabí se vrstva skleníkových plynů. Vím, že to hned tak nebude. Máme tam ještě metan, vodní páry, ozón a ještě několik sajrajtů, které já si ani nepamatuju. Ale čistě hypoteticky by se mohla naše planeta zase ochladit. Nejdříve se rozšíří led na pólech. Víc ledu znamená méně tepla pohlceného vodou. Sluneční svit se od ledu více méně odrazí a už tak omezené množství tzv. skleníkových plynů ho nezadrží v atmosféře. Ledy se tedy rozšíří ještě víc. Klidně i do mírného podnebního pásma. Možná i blíže k rovníku. Vy to znáte pod názvem "doba ledová", že jo? A co vás potom zachrání? Možná Slunce, které může začít víc hřát, ale také nemusí. Možná zrovna ty zmíněné sopky, které vychrlí žvavé kamení a lávu a sníh a les roztaje. Jako v Minecravtu. Zároveň vypustí i hromadu sajrajtu do atmosféry. Zase bude skleníkový efekt. Zase bude teplo. Zase poroste tráva. Stačí si jen počkat a všechno bude.
Takže co se týče klimatu, je to tak, jak je. Prostě třiďte odpad, protože i třeba z recyklovaných plastů se dají vyrobit hezké věci a zároveň ušetříte aspoň trochu zásoby ropy. Chraňte lesní porosty, protože tvoří božský stín. Apelujte na vytváření zásobáren pitné vody, protože v příštích letech jí budeme možná potřebovat. To až vyschnou ty řeky. A neděste se doby ledové. Nepřijde za vašeho života. Bojkotujte všechno z řepky, protože už jen pohled na ni, je rakovinotvorný. Zajímejte se o obnovitelné zdroje nebo vám brzy dojde uhlí a než skončí ta válka o antarktidská ložiska, tak byste mohli v zimě mrznout. Ono to globální oteplování tak divoké není. Takže ne. Lidstvo nevyhubí klimatické změny, ale jaderný konflikt.
A máte nutkání před horkem utéct občas na Sibiř? To by zas takový problém nebyl. Stejně jsem vždycky snila o tom, že se tam jednou podívám.

A teď si jdu dát mokrý kapesník na obličej a jdu ležet. Dobrou noc. Nebo dobré ráno. či odpoledne. Záleží na tom, kdy to čtete.
 

Kreslení hudby 7 - Dobytí ráje

Úterý v 20:29 | Raja Luthriela |  Kresby

Tuhle píseň jsem poprvé slyšela od Daniela Hůlky. Je to docela zdařilá předělávka. Ale hlavně ta melodie mě uchvátila. Dokonce jsem dlouhou dobužila v utkvělé představě, že jí snad napsal Giuseppe Verdi. Nevím proč. Možná mi to svou podstatou připomělo tohle. Ale jen vzdáleně. Nepátrala jsem. Ale nedávno jsem si pustila Enyu a skrze ledabylé proklikávání jsem se dostala až na píseň Conquest of paradise. Nenapsal jí Verdi ale jakýsi Vangelis. Nevadí.
A hned jak jsem zaslechla první tóny, uvědomila jsem si, že jsem natrefila na originál toho pokladu. V tu chvíli jsem se cítila velmi inspirovaná a popadla jsem kružítko.
Musím říct, že ta mandala není tak malebná, jako když mi hraje Žiarislav, ale na druhou stranu se k písní neuvěřitelně hodí. Tato píseň je tolik vznešená. Je takový i obraz? Nevím.



2. den hudební výzvy - Píseň, co vyvolává skryté emoce

18. června 2017 v 17:57 | Raja Luthriela |  Hudba
Konečně jsem jí našla. Píseň vhodnou k tomuto tématu. Byla to těžká, přetěžká volba. Vždyť přece každá, úplně každá píseň ve mě vyvolá nějakou emoci. Radost, nadšení, rozjařenost, dojetí, ale i smutek, znechucení, zuřivost a nenávist. Tak pro co se rozhodnout? Víte, kolik já znám písní? A kolik jsem jich znala, ale zapomněla jsem na ně? Víte to? A to ani sama nespočítám. Musí jich být stovky.
A pak, co je to za spojení "skryté emoce"? Jak jako skryté. Já mám svoje emoce docela odkryté. O všech vím a všechny umím pojmenovat. On to jako někdo tak nemá? Jo, mimochodem, víte že emoce jsou vlastně jen odrazy pocitů?
Ačkoliv je pocit, kderý nedokážu pořádně uchopit ani já. Něco cosi. Kromě téhle písně to to pociťuji ještě u Scarborough fair. Jakao by melodii zkomponovali nějaké vyšší bytosti. Možná andělé, možná někdo jiný. A žádný člověk není dost dobrý, aby je prezentoval tak, jak si ta hudba zaslouží. Tedy Greensleeves mělo štěctí, že existují celkem obstojné verze. Je jich plno. Dokonce znám jednu i v ruštině.


 


Kreslení hudby 6 - Dotek přírody (mandala)

17. června 2017 v 18:25 | Raja Luthriela |  Kresby

A protože se mi tvoření mandal zalíbilo, musím sem dát další. Nejspíš vás tím zahltím, protože skoro každý den teď kružítkem nějaký obrazec vytvořím. A když ne, tak si aspoň vybarvím nějakou před tištěnou předlohu. Ty jsem asi dávat nebudu. A nebo mám? Má to nějaký význam? Řekněte si sami.

Ony se písně od Žiarislava velmi osvědčily. Jsou obrazotvorné, přírodní, slovanské, uklidňující a se zajímavou melodií. Ještě že ho tu na tom světě máme, že jo? Tohle mi dalo doopravdy zabrat. Nejdřív jsem se skoro hodinu proklikávala a hledala vhodnou píseň na kterou bych se mohla v tu chvíli naladit. Pak jsem zase měla problém s tím, že jsem nemohla vypočítat správnouvelikost kružnic. Nakonec jsem přišla na to, že výpočty jsou k ničemu. Že tak dobrá nejsem a že při vytváření mandaly je to skoro rušivé a zbytečné. Že jen stačí dělat kruhy a polokruhy. Občas něco vyměřit pravítkem. Nad ničím ale moc nepřemýšlet.
A tak vzniklo něco, o čem vám ani nemůžu říck, jak jsem to udělala. No fakt. Když vygumujete pomocné čáry a kružnice, i samotného autora to může už po několika dnech zmást. A to i přesto, že je to tak jednoduché dílo. Protože to, co vám sem dám příště je už fest chaotické.


Kam až vede pokec

16. června 2017 v 18:24 | Raja Luthriela |  Zápisky
Řeknu vám, že se málokdy bavím sama o sobě s cizími lidmi. Cizí znamená každý, kdo není můj příbuzný. A i některé příbuzné považují za cizí. Ať tak či onak, třeba kolegové z práce se ode mě málo kdy něco dozví. Takže když ze mě páčí informace o tom, jaké mám zájmy, co jsem dělala o víkendu, co si myslím o tom či onom člověku, na co se koukám v televizi a co že jsme vařili, vždycky mi prostě přišlo, že když nikoho s takovými hloupými dotazy neobtěžuju, tak ostatní to také nemůžou dělat. Člověk si tak během celého týdne připadá, jako při křížovém výslechu. Já vím, že přeháním. Že dělám, jako by celou osmihodinovou směnu nedělali nic jiného, než na mě mluvili. To zase ne. Ale nejspíš je přirozené, že i s takovým mlčochem, jako jsem já, by chtěli prohodit pár slov, aby věděli, s kým sdílí pracoviště. Každopádně až do teď jsem se zdráhala. Vždycky jsem měla tendenci mlžit, některé věci zamluvit, anebo dokonce lhát.
A pak jsem si řekla, že je to zbytečný, že ani ti cizí lidé nejsou lidožrouti. to už jsem za ty tři roky přece poznala. Že aspoň před tou hrstkou méně závistivých, méně nepříjemných, méně zlých, méně haštěřivých a méně fanatických lidí se můžu přestat chovat jako paranoik a psychouš a přestat maskovat své opravdivé činnosti. Přece nevraždím koťátka a nevěším je v okně. Nemám se tedy za co stydět.
A tak dnes přišla řeč na hudbu. Kolegyně si prozpěvovala jednu odrhovačku od Kabátů. Pak se mě zeptala, jestli poslouchám Kabáty. Já řekla, že někdy jo. Poté vyzvídala, jaký mám názor na Rammsteiny, a pak se ptala, co nejvíc poslouchám. Tady nastal kámen úrazu. Moje spektrum poslechu je tak neobvyklé, že to snad ani nejde vyprávět. Ale pak jsem si řekla, že povím aspoň něco, i když to, co si po večerech pouštím za písně, považuju za vysoce intimní. To je skoro diagnóza.
Či spíš posttraumatický syndrom ještě ze základky. Tam když jsem ve čtvrté třídě řekla, že ráda čtu Harryho Pottera, tak to zesměšnili, a ještě v deváté třídě mě někteří chcípáci zdravili: "Nazdar Harry Pottere." Jo, asi jsem ho neměla kreslit kdykoliv jsme měli při výtvarce volné téma. Ale vždyť jsem to dělala opravdu jen v té čtvrté třídě, pak už ne. Často si říkám, že podle šesti hňupů ze třídy nemůžu posuzovat celý svět, ale přesto když potkám někoho neznámého, od kterého nevím, co čekat, skoro vždycky se stáhnu do své ulity a jen ho z bezpečné vzdálenosti pozoruju a doufám, že on si mě všímat nebude.
No zkrátka sdělila jsem jí, že poslouchám finský folk metal. Například kapelu Korpiklaani. Ani to nebolelo. Je pravda, že poslouchám víc ruský folk metal, ale to je jedno. Tak velkou důvěru k ní zase nemám. To neříkám ani mamce.
Ona jen na to, že to vůbec nezná. Potom mi doporučila kapelu Jethro Tull. Prý že hrají strašně krásně. Že se mi to bude určitě líbit. To zase neznám já. Poslechla jsem si tedy v klidu domova několik jejich písní. Můžu vám říct jediné. Nelíbí. Takový divný hard/folk/progresive/art rock. První tři pokusy jsem ani nedoposlouchala do konce s tím, že se to nedá, klikala jsem dál. Nakonec jsem se s tím i sžila. Jako kulisy k počítačovým hrám dobré. Kdybych to poslouchala delší dobu, asi bych si na to i zvykla a po čase by se mi to začalo líbit také.
Každopádně jsem ráda, že jsem si rozšířila hudební obzory. Ona je to skutečně ta nejzvláštnější skupina, jakou jsem za tenhle rok slyšela. A i když už jí nejspíš vyhledávat nebudu, nezatracuju jí a co víc, všem doporučuju. To abyste se i vy vzdělali ohledně takovýchto vykopávek. :-)

Kreslení hudby 5 - Lada, radost ze života

11. června 2017 v 15:42 | Raja Luthriela |  Kresby

Dnes ráno jsem se probudila a už mi v uších zněla jedna píseń, kterou už jsem hrozně dlouho neslyšela. Ani nikdy nebyla moje nejoblíbenější, a přesto se mi po ní tak nějak zastesklo. A tak jsem si řekla, že si vlezu na youtube a že si to poslechnu. A tu jsem si uvědomila, že tahlle hudba je jako stvořená k tomu, aby jí člověk obrazově zaznamenal. Tedy ne přímo ji. Prostě jsem měla náladu vybarvovat nějakou mandalu za zvuku téhle písničky.
Nejdřív jsem prošla různé předtištěné předlohy, že si je jako vytisknu, ale žádná mi nepřišla pro tento den vhodná. Tak jsem vzala prázdný papír, kružítko, trojúhelník s riskou a tužku. Na druhý pokus jsem stvořila obrazec se kterým jsem byla spokojená. To jsem pak obtáhla černým fixem. Sice jsem si tím jen dokázala, jak neumím obtahovat, ale aspoň je to výraznější.
Naskenovala jsem si to do počítače, abys si to někdy příště mohla vyparvit znovu a projasnit si tak okamžik. Nazvala jsem ji tak, jak jsem ji nazvala, protože ty tvary tak nějak připomínají květinu, hřejivé, ale nepříliš spalující sluneční paprsky pozdního jara, život, soulad a radost.
Poté jsem vyhrabala svoje pidi pastelky a vybarvila barvami, které mi zrovna přišly na mysl.
Řekla jsem si, že tohle jsem přece musím dát. A taky si to musím vystřihnout a jako inspiraci nalepit na zeď, protože radovat ze života se já ve skutečnosti neumím.


Kamenná stavba + fotky

9. června 2017 v 23:54 | Raja Luthriela |  Fotografie
To jsem se jednou snažila přijít na to, proč kdysi dávno lidé stavěli menhiry a různé jiné zdánlivě bezúčelné kamenné stavby, které mě sice velmi fascinují, ale pořád mi nedochází, proč jsou. Za mě mají různý účel. Observatoře, svatyně, označení památných míst a v neposlední řadě vztyčení kamene na správném místě posilovalo dobré či špatné síly v dané lokalitě.
každopádně jsem si to musela vyzkoušet na vlastní kůži. A tak jsem šla na moje oblíbené místo. Na z části zarostlý ostrůvek uprostřed pole. Je místy zarostlý vysokou trávou, jinde zas není nic. Z jedné strany je tam zase halda kamenů.
Znám to místo a vím, že je ze všech nejvhodnější, protože je dost daleko od vsi, takže mě nebude nikdo rušit a zároveň dost blízko, že tam nějaký jiný člověk může jít na procházku a obdivovat mé dílo. Však jsou tam vyšlapané cestičky. Vím, že tam kromě mě kdosi chodí.

Víte, ona není žádná legrace vybrat byť jen správný prostor. Rozhodla jsem se tedy, že si budu všímat znamení. Zahlédla jsem na zemi malé šedé peříčko a já pochopila, že to má být tady.
Výška té stavby není větší, než půl metru. Vyráběla jsem jí tak, že jsem o sebe opřela tři větší kameny. A tak vznikla taková pyramidka. Mezery mezi nimi jsem přikryla dalšími. A tak uvnitř vznikl takový krytý dutý prostor. Můžu vám říct jen to, že ten spodek je dutý. Je to svým způsobem taková mini-jeskyňka. Nahoře pak vznikla prohlubeninka na ní jsem naskládala menší kamínky, a když jsem si byla jistá, jsem jsou tam naskládané dosti pevně, položila jsem na to jeden velký placatý. Tam jsem o sebe opřela další tři menší kameny. Na vrchol jsem pak umístila malý světlý kamínek a zapíchla tam ještě to pírko.
Okolo jsem ještě vyskládala do kruhu nějaké drobnější šutry. Jen tak pro efekt.
A už to stojí druhý den. Jsem šikovný architekt i stavitel. Dokonce jsem si to sama pochválila i zkolaudovala. :-)
Však jsem to stejně dělala pro slovanské bohy. Ještě někde musím něco vyrobit pro skřítky a pro víly.
A pochopila jsem ještě jedno. Vytváření takových mini děl podporujete kombinační dovednosti. Je to jako skládačka, ale těžká a bez návodu. Každý díl má jiný tvar, jinou hmotnost, málo kdy do sebe zapadají. Musíte si zatraceně dobře rozmyslet, jaké vezmete. Protože jinak se staví ve svahu a jinak na rovině. Musíte se naučit pracovat s těžištěm. Nemyslete si, že se mi to podařilo na poprvé.
Podporujete i kreativitu a fantazii. Člověk takto může vytvořit umělecké dílo. Je to vzrušující, když během chvilky můžete vytvořit pyramidku a pak čekat, jak dlouho vydrží stát, než se o ni pomíjivost věku postará. Až zjistím, že mi to spadlo, oznámím vám. Uzavřeme sázky? Já tipuju dva měsíce existence.
A především to má jakýsi terapeutický účinek. Jako kreslení a vybarvování mandal, jen se to tváří jako hardcore činnost.

Ty jo, Siminka Raja Luthriela si osvojila novou dovednost "Stavění z kamenů". Nyní může stavět malé kamenné stavby a od teď s tím bude čtvrt roku obtěžovat celé virtuální ohniště.
Jinak, kdybyste náhodou chtěli vědět, kde jsem přišla na takovýto neobvyklý výraz, tak si dobře prostudujte název této písně.

Kreslení do hudby 4 - Variace melancholických nálad

4. června 2017 v 13:05 | Raja Luthriela |  Kresby

Ano, je to tak. Se svými kreslířskými dovednostimi jsem se zabrzdila někde na konci čtvrté třídy. Od té doby kreslím tak nějak stejně. Ani rovnou čáru neumím udělat. Tak jsem na tom šatně. Ale na druhou stranu jsem na sebe hrdá, protože jsem byla schopná vymyslet, jak nakreslit nadevřené dveře. Škoda že jsou takové zkroucenéa a jakoby vyvrácené. NAskenováno je to taky divně. Je zajímavé, že jsou pak ty barvy úplně jiné. Ale budu se tvářit, že je to schválně.

A víte, že ani nevím, co má obrázek společného? Snad jen že postava z písně... Ne, budame říkat "lyrický subjekt". Tak tedy lyrický subjekt je venku a tady je zobrazeno jeho bydlení? Ten pokoj působí dojmem holobytu. Ani radiátor tam není. A ještě jsem přemýšlela, jestli ho tam nemám přidělat. Ten bych zvládla. :-) Ale asi tam přece jen nepatří.
Zkrátka píseň budí pocit prázdnoty,melancholie a klidu. Melodie je jak mírný větřík, který může volně proudit. Znázorňují ji vlající závěsy a vlnkovitý motiv na zdi. A i přes zjevnou zádumčivost působí hřejivým dojmem.


Aleš Brichta - Milion božích jmen

27. května 2017 v 14:15 | Raja Luthriela |  Hudba
Já jsem dnes objevila poučnou píseň od Aleše Brichty, o kterou vás nesmím ochudit. Víte, že už je stará 11 let? Jak to, že se ke mě dostala teprve teď? Vždyť už jsem si přece před delčí dobou tuhle desku poslechla celou. Ale tuhle si tak nějak nepamatuju. Ale s největší pravděpodobností jsem jí musela slyšet. Čím to, že minule jsem jí ani nezaregistrovala a teď mě uchvátila ta, že si jí musím několikrát po sobě pouštět? Je to otázka naladění? Je možné že člověk je jen taková anténa, která zachytí jen to, co se nachází na stejné nebo podobné frekvenci a zbytek nevnímá, nevidí a neslyší nebo nechce vnímat, vidět a slyšet? Některé věci jsou prostě fascinující.
Mám ještě jedno vysvětlení. Pustila jsem si to jen jesnou a utkvěla mi jen píseň "Černá růže". Možná proto, že jsem jí znala už před tím. Zbytek mě nezaujal a tak jsem si nic ani nezapamatovala. Ale jak mi vysvětlíte, že tehdy mě nic jiného nezaujalo a dnes ano?


Ani když se nikdo nedívá

20. května 2017 v 15:20 | Raja Luthriela |  Zápisky
Jak začít, že?
Víte, jsou věci, které se prostě nedělají. Ani když se nikdo nedívá. Tomuto se říká svědomí, které nás hlídá, abychom nepáchali zvěrstva. Proto si svoje svědomí chraňte a utužujte ho, ať nedopadnete jako Andrej Babiš, o kterém si 79 % národa myslí, že je absolutně bezcharakterní.
Vždycky mě dráždili lidi, kteří vymyslí nějaká pravidla, nutí ostatní, aby je jiní dodržovali a sám je pak docela i veřejně porušuje. To je jedno ze zvěrstev, které mě přímo obklopuje.

Máme v práci únikový východ. Kdysi dávno, to ještě před tím, než jsem tam nastoupila, si ho ženské otevřely, protože si chtěly při práci vyvětrat, Potom to špatně zavřely a v noci přišel velký vítr, pohyboval těmi dveřmi a to spustilo alarm. Od té doby je zakázáno ty dveře otevírat, když nejste přímo v ohrožení života. A to pod hrozbou vyhazovu. Jsou ale lidé, kteří tudy prochází. Oni tam totiž chlapi prý chodí čůrat. Dejme tomu. Když si to dovedou morálně odůvodnit. Stejně to nikoho nezajímá. Nikoho za to nikdy nevyhodili, protože vedení by bez zaměstnanců přišlo na buben. Často tudy chodí i vedoucí. Ona je to totiž mimo jiné i dobrá zkratka. A jednou jsem tudy viděla procházet samotného ředitele firmy a blbě za sebou zavřel, abyste věděli. Člověk aby to po něm furt opravoval. Ne že bych to nějak cíleně pozorovala, ale máme pracoviště nedaleko a každý, kdo jde k těm dveřím, musí nutně projít i kolem nás.
WTF? To jako ten člověk něco zakáže a pak to sám dělá? To jako nemusí dodržovat svoje vlastní nařízení? Beru to, když neuposlechnu cizí rozkaz, protože se mi z nějakého důvodu příčí, je to v pořádku, pokud se nebojím přijmout následky svých činů. Zákony a příkazy opravdu někdy jdou proti zarytému přesvědčení člověka. Ale vymyslet si pravidla, implantovat je mezi skupinu lidí a pak dělat, jako že pro něj neplatí? To bych nedokázala. Sama bych se sobě ani nemohla podívat do očí.

Jiný příběh. Nějaký pracovník šel s kafem po dílně. Vedoucí mu to samozřejmě vytkl, že nesmí chodit s kafem a nepracovat, když není pauza na oběd. Dokonce o tom měl i proslov. Taková trapárna. A týden se s týdnem sešel a co nevidím. Samotného vedoucího, v ruce má kávu, co voněla na tři metry daleko, s někým se vykecává, směje se a evidentně se taky nevěnuje své práci. Proč? Co jeho svědomí? Co jeho čest? Kdyby měl aspoň kakao, aby měl aspoň výmluvu. To se neumí ovládat? Mě by třeba nenapadlo požadovat po někom něco, čeho já sama nejsem schopná.

To je jako když dopravní policista sám řídí pod vlivem alkoholu, když bojovník za práva žen vítá Muslimy, když člověk co nabádá ostatní ke skromnosti, se obklopuje artefakty z ryzího zlata. Je to postavené na hlavu, protiřečí si to.

Proto jsem si nikdy nedovedla vážit Katolické církve. Určitě ne po tom, co upálili Jana Husa. Udělali si z něj prostě třídního nepřítele a exemplárně se ho zbavili. Kdo by to čekal od těch, kdo hlásali lásku a odpuštění.
Jsou prostě věci, které se nedělají. A porušování vlastních pravidel je jedna z nich. A když člověk zjistí, že jeho vlastní pravidlo je špatné, tak by ho měl nejdříve zrušit, ne? Jinak je za blbce.


Ale abychom skončili trochu veseleji. Jen si nemyslete. i já se ještě musím hodně procvičovat v pevné vůli. Protože i já mám třeba nutkání závidět druhým lidem. A přitom bych nejraději potřela závistivost u ostatních lidí, protože závist dělá z lidí zvěř. Protože se jí moc poddávají a pak šíří kolem sebe dusno a někdy i strach, nenávist a tyranii.
Ale je tedy fakt, že s kávou bych nikdy nechodila, kdybych to zakázala i ostatním. Nevím, asi jsem na sebe i na své nadřízené příliš přísná. Ale v tomhle matrixu to ani jinak nejde.

Další články


Kam dál