Weavesilk: Harmonia

Středa v 20:38 | Raja Luthriela |  Grafika
Tak jsem si zase po dlouhé době hrála ve weavesilk.com a vytvořila hodně "veleděl". To když jsem si k tomu jako kulisu pouštěla takové ty rozhovory a videa s Jaroslavem Duškem, kde moc hezky hovořil o toltéckých moudrostech. No jo, poštěla jsem si to snad dvě hodiny v kuse a pak se mi o tom ještě zdálo. Já vám to sem musím všechno postupně narvat. Dokonce jsem byla tak inspirovaná, že jsem těm obrázkům dala specifická, znánlivě nesmyslná jména, ale já mám pocit, že takové skutečně mají vibrace. Asi vám to sem budu dávat podle abecedy.

1. Achapalo

 

6. den hudební výzvy - Píseň, jejíž text mě ohromuje

14. srpna 2017 v 23:14 | Raja Luthriela |  Hudba
Tady jsem dumala velmi urputně. Tentokrát jsem měla zveřejnit píseň s opravdu ohromujícím textem. Tedy něčím, nad čím mi přestane rozum stát, co mě uchvátí, nadchne nebo vyvede z míry, u čeho mám nutkání si to i během dne opakovat. U čeho mi prostě spadne čelist a budu to fascinovaně poslouchat pořád dokola. Prostě něco geniálního, filosofického či třeskutě pravdivého.
Byl to těžký výběr. Nejdřív mě napadaly písně jako jsou tahle a tahle. Opravdu unikátní písně od Pavla Dobeše. Ta druhá je obzvláště poučná. Nicméně není dostatečně ohromující.
Pak mě napadla píseň Generální úřad pro tmu od Umbrtky. Jestli něco splňuje definici ohromujícnosti (Existuje to slovo vůbec?), tak jsou to právě texty od této blackmetalové kapely.
Kam se na ně hrabou ti z Twenty one pilots. Nemám ráda ty slaďáčky o depresivních stavech. Každopádně si myslím že ani Ubrtka pro vás není dost výchovná. Osobně tvrdím, že kdo ještě neviděl fabriku zevnitř, nemůže jejich vějšplechty doopravdy bytostně podchytit a pochopit.
A taky jsem zbabělec, který se bojí, co asi řeknete na takovou hudbu. Ale já to risknu. Přece vás neochudím o jedinou blacmetalovou kapelu, kterou jsem ochotná poslouchat, ne?
A víte, co mě na jejich hudbě a hlavně textech fascinuje tak, že si to instinktivně pouštím místo vánočních koled? Ta neuvěřitelná dystopie. Ta bezvýchodnost konzumního společenství. Práce, radost, válka, šedé betonové bloky, paneláky, co zastíní i slunce, provoz, jeřáby, soustruhy, doly, továrny, buchary, ocel, prach, tma a... pán práce Umbrtka. To je to, co je charakterizuje.



A pamatujte si jednu užitečnou větu, která v tomhle článku je: "Pokud nejste dostatečně uvědomělí, věřte, že nejspíš jste v zaměstnání tam, kde práci děláte jen pro práci a pro tmu (pro matrix, pro systém) a ještě vás to beztak ani nebaví." :-D

Já a čas

12. srpna 2017 v 23:43 | Raja Luthriela |  Zápisky
Víte, co pro vás na konci tohoto měsíce, tedy 25. 8. chystám za ptákovinu? No přece tu blogovou párty, na kterou jsem vytvořila koncept už v prosinci. To znamená, že to nebude žádná rychlokvaška, ale něco, na čem jsem si dala opravdu hodně záležet.
Bude k příležitosti mých narozenin. Važte si toho, protože už mi bude 24 a dál už stárnout nechci. Proto už žádné taky nikdy slavit nebudu. Je to naposled. :-) Protože stárnutí je vlastně z velké časti psychické. Nejlepší je vůbec neodpočítávat čas, ale kdo to umí? Zkrátka musím samu sebe přesvědčit, že teď už budu jenom mladší a krásnější.
Sice se říká, že 21. 8. bude v Americe zatmění slunce a pár dní po tom nás zahubí bytosti z falešné planety Nibiru, ale kdyby se to náhodou nestalo, berte to i jako oslavu přežití lidstva. :-)

A když už jsme u toho času, tak jsem si za svůj život něčeho nemohla nevšimnout. Máme sedm dní v týdnu. Jsou pracovní dny a pak víkend. Nejvíc se mi líbí pátek večer, protože to už má člověk po práci a před sebou dlouhé dva dny volna. Víkendy už jsou slabší, protože minuta od minuty se to volno zkracuje. Tedy sobota ještě jde, ale v neděli už má člověk v depku, že zítra je zase pondělí. A tak mě napadlo změnit k volným dnům svůj přístup.
Doteď jsem víkendy takřka bezcílně proflákala a pak usínala s pocitem promarněných dní. Že člověk, když už má konečně ty volné chvíle, neudělá nic pro sebe. To je zlé, smutné a deprimující, že by i Vilém Čok zaplakal.
Na práci mě právě nejvíc štve, že tam se člověk dře a pak mu nezbývá čas na uklízení, na zahrádku a na zvelebování svého okolí. A nedělá ani věci, které má skutečně rád. Procházky, psaní povídek, rozjímání v přírodě, četba, stavění pyramidek a domečků pro skřítky z kamenů. Prostě tak promarní většinu života.
A nejhorší na tom je, že ani když máte volné dny, nic z toho neděláte. Vždyť ten víkend potom ani nemá smysl, když převážně jen hrajete Minecraft nebo Agar či jen tak bezcílně sledujete ty kraviny v televizi.
A pak mě napadla unikátní bezva věc. Člověk by měl vlastně jeden den v týdnu slavit, či si ho nějak užít. A měl by mít nějaké rituály, řád a přavidelnost. Zároveň se ale nesmí uzavřít před změnami a novými možnostmi.
No prostě jsem využila toho, že jsem si po příchodu z práce na čtyři hodiny zdřímla a v noci pak nemohla usnout a měla jsem tak možnost dlouho dumat nad tím, jak tenhle problém vyřešit.
A vymyslela jsem to následovně. Když během pěti nevolnických dnů člověk pracuje pro stát, tak aspoň v sobotu může pracovat pro barák. A tak jsem mamce přeskládala celou skříňku s kořením, moukami a podobnými sajrty, protože jsem měla pocit, že je to tam strašně nesystematicky naházené. Snad s tím bude spokojená a nevynadá mi, až bude něco vařit a nebude moct něco najít. A taky jsem posekala trávu. To bylo drsné, protože byla přerostlá a velmi mokrá. A ještě ten kabel mě rozčiloval. Omotával se okolo stromů a sušáku na prádlo. No, mohla bych klidně použít tu benzínovou, ale té se bojím. A navíc mi přijde těžká. No on si člověk prostě nevybere.
Abych to neprodlužovala, hřeje mě u srdce, že když chci pověsit prádlo, nemusím se už brodit ve triceticentimetrové zeleni. Že nyní se mi bude chodit jako po koberečku. Jsem nadšená. A udělala jsem za týden aspoň něco skutečně užitečného.
A co s nedělí, když je od slova nedělat? Na ten den si naplánuju všechny zábavné činnosti. Něco, co mě velmi baví, ale díky své lenosti jsem to nedělala. Nějak si to rozčlením. Vstanu včas, ne, v jedenáct, jako vždycky a stihnu procházku, oblíbenou krupicovou kaši, vytvoření dalšího cvičného výkresu. Možná, když už teď na zahradě nemáme ty drny, sednu si tam na židli pod jabloň a budu rozmýšlet a rozjímat. Taky bych v týdnu mohla omezit nebo úplně zrušit věci a neproduktivní zábavy, které dělám až nezdravě často a naplánovat je speciálně na neděli. To by se měl člověk na co těšit. No jo, ale já ještě v Minecraftu nemám dostavěný ten giga barák. Ale co, stejně mi už zbývá jenom střecha. Potom už udělám jen místnosti.
A co kecám, že se jen koukám na televizi a hraju hry. Vždyť to není pravda. Velmi často také pročítám konspirační teorie. A některé jsou opravdu výživné. Na procházky přece také chodím. Sice málo, ale ano. Občas i něco nakreslím. A dokonce i čtu. Už teď mám zdoláno víc knih, než loni. Poslouchám hudbu. To je ušlechtilé trávení času. Ale je fakt, že těch zbytečností je opravdu víc. Je fakt, je člověk musí občas vypnout u nějaké bezduchosti, ale nesmí u toho zakotvit napořád. Asi tak.
Nevím, všední dny asi nechám při starém. Stejně je člověk po práci rád, že dokulhá na záchod a zpátky a při čtení prostě do půl hodiny usnu. A kdyby člověk spal jen 20 minut, tak neřeknu, ale já jsem schopná se vzbudit opravdu o ty čtyři hodiny později. Často i o sedm.
 


Blogy které nenavštěvuji víckrát

4. srpna 2017 v 14:30 | Raja Luthriela |  Zápisky
Článek není psán se záměrem někoho urazit.

Nemám ráda pro ana blogy a celkově blogy o hubnutí. Jakmile hned první článek, na který padne můj zrak, začíná větou: "Je mi patnáct let, vážím 61 kilo a potřebuju zhubnout." či dokonce: "Dneska jsem si dala dort, a zato se nenávidím." okamžitě odcházím.

Na druhou stranu mě nudí blogy o jídle. Všude jen samé recepty. Mě totiž strašně baví obcházet cizí blogy a komentovat je. Co ale můžu napsat k receptu na hrušková povidla? "Vypadá to dobře, někdy to vyzkouším." Pak přibude recept na něco zapečeného a člověk musí napsat to samé. Žádná kreativita v tom komentování. Nakonec z toho všeho dostane hlad, i když před deseti minutami měl guláš se šesti a tři nanuky.
Jiná věc je, když opravdu člověk hledá inspiraci, co má být k obědu. To jsou mu takové blogy a weby dobré. To když chce člověk opravdu vařit, a ne jen brousit za návštěvností.

Nebaví mě většina deníčkových blogů. Většinou je tam hromada monotónního textu o věcech, které ani vědět nemusím a skoro ani nechci. Které mi nic nedávají a ze kterých se jen těžko můžu poučit, protože jsou mimo mě. A nejhorší je, když se svěřují s nějakým traumatem či životní tragédií. Nejen, že se mi k tomu špatně píšou komentáře, ale ještě mě to rozesmutní.

Velkým obloukem se také vyhýbám blogům zaměřeným pouze na nějakou celebritu. To je takový bulvár zaměřený na jednu či dvě osoby, které buď vůbec neznám a nebo je znám, ale neuchvátily mě. Něco jiného by bylo, kdyby ti bloggeři psali o někom, kdo mě zajímá.

Zdráhám se pročítat i blogy důchodců. Ne, že bych proti nim něco měla. Jsou moc milí a vážím si jich. Jenže jednak ji závidím, že už jsou v důchodu a já ne. Klidně se přiznám, protože potlačovaná závist dokáže nadělat větší paseku, než ta nepotlačovaná. A pak, oni píší o tom, jak zavařují kompoty, jak sněží, jak k nim ke krmítku létají sýkorky, jaké vypěstovali mrkve. Prostě jen jiná odrůda deníčků. Navíc si nejsem jistá, jestli jim mám vykat nebo tykat. Protože na internetu většinou jen tykám. Vždycky jsem si s tím vystačila, ale u nich mě to prostě uvádí do rozpaků.

Také nikdy nenavštěvuji blogy maminek, co v každém článku píší o svých dětech.

Vyhýbám se i blogům o módě, kosmetice, líčení a oblékání. Jsem prostě člověk, co si na sebe vezme to, co mu první padne do ruky a co si budeme povídat. S nějakými sedmi a půl dioptriemi se člověk sám nalíčí jen těžko.

Nemám ráda blogy s nudným bílým jednobarevným designem. A příliš strakaté designy nebo nedej bože záhlaví s padesáti řádkami textu. To je ještě horší.

Trochu jsem také na větvi z blogů, kde jsou jen videa z youtube, fotky či kresby. Když je třeba padesát písní za tebou, těžko se prostě všechny komentují.

Já mám prostě ráda, když je na blozích od všeho trochu a vše se tam hezky dle určitého systému střídá, nemají nudný ani přeplácaný vzhled a je na co kliknout, když se chci dostat na archiv článků nebo na hlavní stranu. To skoro vypadá, že mám ráda jen svůj vlastní blog, ale není to pravda.

A pak je tu jeden takový ideozločin. :-)

Vždycky dokáže rozhodit, když najedu na takové to číslíčko u reagujících komentářů a předchozí komentář, na který se reagovalo, se zobrazí průhledně. To je jediná věc, která mě z těch věcí, co jsem tu zmínila, vadí doopravdy. A přitom stačí tak málo. Jen se trochu pohrabat v nastavení. Jak říkám. Tady je návod.

Lampička

3. srpna 2017 v 17:03 | Raja Luthriela |  Kresby
Inu to je tak. Já sledovala na youtube návody, jak se naučit dobře kreslit. Zrovna jsem viděla, jak nakreslit nakrájený pomeranč. Ale jako na potvoru jsem žádný neměla po ruce a o půlnoci jsem ho už neměla kde koupit, tak jsem nakreslila svítící lempičku. Ta je taky těžká. Ona ta čtyřicítka žárovka svítí jak bludička, všude byl stín a tma a já, pokud mám skutečně kreslit to, co vidím, nemůžu mít žádný velký kontrast mezi jednotlivými předměty. Takže lampička, stůl, obložení na zdi i zeď samotná možná trochu splývají. A to jsem si dala práci i s odlesky. To by mě ani nenapadlo, že ještě někdy budu operovat s padesáti odstíny šedi. Já vím, je to hrozný obrázek.
Naaranžovala jsem si jí tak, aby se mi na ní hezky koukalo a s maximální pečlivostí jsem se do toho pustila. Akorát si myslím, že ten spodek mohl být aspoň o šest milimetrů širší z každé strany. Kdyby skutečnost byla jako na tom obrázku, překlápělo by se to. Však oni v elektru občas prodávají takové šmejdy, které ani nejsou schopné stát, natož správně svítit.
A dneska jsem byla v krámu a podívala jsem se, jestli tam nějaký pomeranč nemají. Byly tam jenom takové ošklivé a určitě i hnusné na chuť. To raději budu kreslit hroznové víno. Nebo okurku.


Padesát na padesát

1. srpna 2017 v 23:59 | Raja Luthriela |  Zápisky

Milí čtenáři a milé čtenářky.
Vy víte, že já si takových věcí nevšímám. Že jsem si jedinkrát nepostěžovala. Ale tohle už lehce rozrušuje i mě. Jak dlouho už je tu pořád jedno a to samé Téma týdne? Už druhý týden? Nebo snad třetí? Přece si administrátoři museli všimnout, že se na téma "Kdybych tak mohl změnit svůj život" nic napsat nedá. Každý svého štěstí strůjcem. Mělo by to tedy spíš znít: "Kdybych se tak chtěl pokusit inteligentním způsobem změnit svůj život". Až tu něco takového bude, ráda se přidám. Jinak je to nuda. Všechny návrhy jsou téměř nepoužitelné. Mě to prostě nebaví. A taky na to nic nepíšu.
To už je skoro užitečnější psát na téma: "Jak mě unesl velikonoční zajíc." To je krásné. Mám dokonce dojem že něco podobného měl psát synek jedné kolegyně z práce před půl rokem jako sloh. Taky se mě ptala, jestli mě něco nenapadá. Nějakou dobu jsem nad tím dumala. Řekla jsem si: "Mysli jako páťák a vytvoř kolosální námět." Nedala jsem to. Už dlouho jsem nebyla páťákem. Avšak přesto všechno mě napadla kolosální blbost, která by stála za hřích. Ale do školního sešitu bych si to napsat netroufla.

S tím nepřímo souvisí i to, že bych povídky ze svého povídkového blogu přesunula sem a zrušila ho. Stejně jsem tam od března nic nepřidala. Tak plodný autor zase nejsem. Tolik toho tam nemám, takže to bude radost. A už se těším. Mám tam moc hezky přehledně udělané. Podle toho jsem dělala tento blog. Budu mít skvělý rozcestníček. Těšíte se?

Při jakém hnutí mysli, jsem sakra lajkla tohle? Takto to dopadá, když si pouštím na youtube "Videa, která se mi líbila". Žasnu. Ne, toto je divné. To si ani nepamatuju. Je to docela obrazotvorné a má to etapy, jako každá dlouhá píseň. Na motivy té hudby by byly nejméně tři obrázky. Komiks. Ne, to už je moc zvrácené. Ale on je boží i tento Chorvat.

A tohle jsem vám ještě asi nevyprávěla. Byli jsme u babičky v Protivíně. Když jsme potom šli na vlak domů, přeběhla nám přes cestu černá kočka. Dvakrát. Nejdříve zprava doleva a potom zleva doprava a nesla v zubech myš. Brala jsem to jako znamení. Protože to, že vám tohle zvíře přeběhne přes cestu jednou, je náhoda. Když to v zápětí udělá znovu, už to přece znamení musí být. Uvědomila jsem si, že teď si musíme počínat maximálně opatrně. Ona totiž černá kočka není nositelem smůly, ale pouhou předzvěstí. Nositelem zpráv. Nositelem upozornění.
Opravdu jsem byla odhodlaná změnit trasu nebo se dokonce vrátit. Ale pak jsem si uvědomila, že když to udělám, bude hůř. Ono není jen tak, obejít celý blok baráků a tím si nechat vlak ujet. Obzvlášť v neděli. To je to vždycky slabší s tou dopravou. Ona by pak babička měla přednášky o tom, že je to kvůli tomu, že se vždycky loudáme. No kdo by to chtěl podstoupit. A tak jsem aspoň zpomalila krok. (Obvykle totiž na zastávku skoro běžím. To abych dokázala, že nemusíme z baráku vycházet tak brzo, že je to jen sedm minut cesty.) Velmi pečlivě jsem se dívala okolo sebe a snad jsem na chvíli i vyjímečně byla v přítomném okamžiku. Obcházela každý klacek na chodníku, opatrně jsem našlapovala. Asi po dvoustovce metrů to ze mě opadlo. Jako by bylo nebezpečí už zažehnáno. A tak jsem už pokračovala normálně. Uvažovala jsem pak tím stylem, že: "Ono to tak hrozné přece nebude. Pokud ovšem nejsme v té realitě, kdy ten vlak vykolejí." podobné uvažování jsem si asi vypůjčila od toho Griffina z "Muži v černém 3" co viděl nekonečně mnoho možných budoucností. Prostě takový nadhled se cení. A vidíte, nebyla to to realita, ve které vykolejil vlak. A musím říct, že mám poslední dobou docela štěstí. Až na to horko jsem spokojená.
A možná, že kdybych pokračovaka v ceste stejně rychle, možná by se něco fakt stalo. Takhle jsem způsobila chybu v matrixu a tím jsem zachránila mnoho lidí. Nebo se zase pletu? Uvidíme. Ono se to vystříbří. Hlavně nepropadnout velikážskému bludu. Jen to ne.

Ale tohle mě dostalo. Text nemá chybu. Musím si to pustit ještě jednou. :-DDD

A taky jsem se tu ještě nezmínila o tom, jak jsem si věštila z kávy. Ptala jsem se dobrých duchů na to, jestli je dobrý nápad opustit svou miloučkou fabriku a jít prodávat do antitvariátu. Věštící kávy na tuto otázku jsem si udělala dvě. Pokaždé s podobným výsledkem. Těch démonicky vypadajících bytostí tam vylo příliš mnoho. Beru to tak, že pokud bych to udělala, mohlo by mě potkat něco hrozného. Jen ta sopka mě mate. Konzultovala jsem to se sestrou a ta mi říkala, že to nejspíš znamená, že nejprve musím vybuchnout, abych odsudmohla odejít. Což se zatím nestalo.
Takže na otázku: "Mám nebo nemám?" je je dpověď: "Ne." Nebo spíš "Zatím ne." A já jsem si na to i vyložila Tarot a dozvěděla jsem se, že se mám vyvarovat vynucených změn.
Ať tak či tak, musím si asi koupit nějaký lepší hrnek. Nějaký miskovitý. Tam by měly být lógrové obrazy přehlednější.

A tahle píseň je taky unikátní.

5. den hudební výzvy - Píseň, co mi změnila pohled na svět

30. července 2017 v 23:03 | Raja Luthriela |  Hudba
Objevení této písně se datuje až do doby mé temné puberty. Sotva půl roku po odchodu ze základky. Pořád jsem ještě se zuřivou nenávistí vzpomínala na bývalé spolužáky, co se mi vysmívali a k těm novým jsem jen hodně pomalu získávala důvěru. Ať tak či tak, základka ve mě zanechala hluboké stopy. Šrámy, které se teprve před nedávnem začaly zacelovat. Tehdá jsem svou nenávist rozšířila na celé lidstvo. Začala jsem se zajímat o Satanismus a dokonce Satana několikrát žádala, aby mě osvobodil s tohohle světa. Zřejmě to neudělal, a tak tu oxiduju dodnes. Dodles žasnu nad tím, jakou musím mít mocnou energetickou ochranu a jak mě osud chrání před mými zvrhlými požadavky..
Naučila jsem se poslouchat black metal. Zkrátka, měla jsem z toho všeho skoro celou devátou třídu deprese a přesto jsem k tomu všemu přistupovala s jakousi dětskou naivitou.
V prváku jsem potom napsala asi 40 básní o smrti, o beznaději, o upírech a o radosti ze samoty.
A pak jsem objevila tuto píseň, která mě mimochodem tenkrát velmi uchvátila. Ne, že bych se potom nějak závratně změnila, to ne, ale začala vě mě hlodat myšlenka, že ten Satanismus není dobrá volba. Že on je stejně cizí jako Křesťanství. Jen odvrácená strana této mince. O nic lepší ani horší, než ti uchvatitelé, co dokázali prakticky zničit pohanskou kulturu. A tak jsem si na internetu začela vyhledávat informace o Slovanech a občas i o Keltech. Pak jsem se dostala do studia ezoterických webů. Ale o tom zas jindy.
Takže ne, že by ta píseň nějak změnila můj pohled na svět, ale rozhodně mě nasměrovala na jinou stezku bytí.



O mém kreslení

26. července 2017 v 14:04 | Raja Luthriela |  Zápisky
Já jsem na něco přišla. Že mě poslední dobou baví víc kreslit, než psát dlouhé články na blog. A je docela jedno, jestli mám vytvářet nějaké mandaly, při kterých se k večeru odreagovávám od právě prožitého dne, nebo něco reálnějšího.
Asi je to tím, že já už toho v životě napsala tolik, že už to mě i lidi okolo musí otravovat. Tedy, ne, že by psaní bylo otravné, ale už asi nikdy nebudu vytvářet ty dlouhé deníčkové litanie o dvanáctistovce slov, jako na přelomu let 2011/2012. Prostě už nemám potřebu se vyjadřovat v každé kravině, která se kolem mě šustne. A abych pravdu řekla, mě už to ani u jiných nebaví vůbec číst. Ne po tom, co jsem přišla na to, že většina událostí se svým způsobem opakuje ve smyčkách.
Ale to jsem se dostala tam, kam jsem nechtěla. Měla to být úvaha o kreslení, ne? No, úvaha asi ne. Spíš takový soubor navzájem nenavazujících myšlenek. Takový výplach.

Zkrátka, přišla jsem na to, že existují tři typy kreslířů a malířů.
Ten první se vyznačuje tím, že takoví lidé vám nakreslí, překreslí a obkreslí, cokoliv chcete. Jakoukoliv krajinku a zátiší, jakéhokoliv člověka v kterékoliv poloze, jakoukoliv kopii slavného díla, prostě všechno. A ty věci budou vypadat úplně věrohodně a krásně. Mají cit v ruce, vybroušenou techniku a kreslířské zkušenosti. Ale pokud mají nakreslit cokoliv podle své vlastní fantazie, jsou v koncích.
Ve všem je tedy předčí druhý typ. Lidé tohoto druhu nejen že umí skvěle nakreslit to, co kolem sebe vidí, ale hlavně si dokážou sami vymyslet něco nového. Mají vize, vlastní nápady a nebojí se je prezentovat.
A pak jsou takoví ti nešťastníci, jako jsem já. Ti sice mají obrovské množství fantazie a nápadů, ale kreslit neumí. A je to škoda. Takovým lidem by možná pomohly kurzy, ale škoda za to plýtvat peníze. Nakonec člověk ještě zjistí že nemá talent a že to bylo k ničemu. Ale něco vám prozradím. Stejně jde jenom o to, rozdělit si předlohu, ať už tu reálnou či tu ve své hlavě na menší úseky a pak jen ztvárnit to, co je v jakém úseku. Tedy nic, co by se člověk nenaučil z tutoriálů na youtube. A zadarmo.

Tím pádem se asi nedostatkem talentu nenechám zastrašit. Protože 80% úspěchu stejně ovlivní neustálé procvičování. No co, živit se tím stejně nikdy nebudu, tak ať aspoň zabiju čas, aniž bych si musela pouštět televizi. Ta už mi stejně nemá skoro co nabídnout. Dobrá je akorát, když je člověk nemocný, ale nebaví ho ležet, takže si pustí hejkající bednu. U té se chvíli vleže udrží.

Akorát se tedy do budoucna budu muset krotit v tom, co na blog dám a co ne. Protože mám víc nepovedené tvorby, než povedené a na internet bych dala nejraději všechno.
Zkrátka, aby to nedopadlo tak, že jsem na svůj dávno minulý blog zveřejnila kresbu a k ní napsala něco ve stylu: "Obrázek je sice úplně hrozný, ale věřím, že vám se určitě bude líbit." Takže nejen, že jsem pustila do světa nepovedený obrázek, ale ještě jsem se dopustila neuvěřitelné arogance. Jako bych snad čekala, že čtenář snese všechno. Nesnese. No jak se dalo čekat, našla se osoba, kterou to neuvěřitelně pohoršilo a musela jsem se s ní pohádat.
No zkrátka jsem tenkrát byla mladá a blbá. Tedy ne, že bych dnes překypovala srářím a chytrostí, ale těch osm let je fakt znát.

Předevčírem jsem si sedla k zrcadlu a nakreslila svůj obličej. Přitom jsem přišla na to, co jsem před tím nevěděla. Že nejdříve musím kreslit brýle a oči až pak. Proč mi to nikdo neřekl? To si na všechno člověk musí přijít sám? No, o výtvarce nám říkali, že nejdřív má člověk malovat to, co je vepředu a to co je vzadu až pak. Poprvé možná i v první třídě. Ale s tímhle jsem si to tak nějak spojila až teď. Myslím, ale že to někdy v budoucnu zkusím ještě jednou. Problém je, že já mám hrozně divný obličej. Takový nenakreslitelný. Ať tak či tak, já bych se z toho obrázku nepoznala.
Taky jsem se snažila kreslit židli. Využila jsem přitom dovednosti, které jsem si osvojila, když jsem se učila kreslit záchod. Židle je možná lehčí, přesto se mi povedla mnohem méně. Je to bída. Umím jenom stromy a mandaly. Ale schválně by mě zajímalo, jestli se časem budu zlepšovat, či ne.

Strom v bažinách

25. července 2017 v 21:56 | Raja Luthriela |  Kresby
Asi už nebudu nazávat své články "Kreslením do hudby". Vždyť, ať kreslím cokoliv, vždy něco poslouchám, ne? A kdo má určovat, jestli je to ještě vyobrazení pocitů z písně, nebo už samostatný obraz, přičemž je hudba jen kulisou, že jo? Toto malodílo je spíš v té druhé skupině.
Prostě, když mi při tom kreslení či malování bude něco hrát, dozvíte se to.



Kreslení do hudby 9 - Vílí květ

22. července 2017 v 21:07 | Raja Luthriela |  Kresby
Kdo by to byl řekl, že když vytvořím mandalu, která je kreslena víc rukou, než kružítkem, že z toho vyjde tak úhledné dílo, že jo?

a
ještě některé jiné písně od této interpretky.

Když ona ta Constanze Spengler má ta zajímavou hudbu. Tedy, když jsem si to pustila prvně, přišlo mi to tak nějak složité pro moje vnímání, všechno stejné. A ještě k tomu všemu nudné. Zkrátka, než jsem se na to naladila, trvalo to několik dní. Ale protože jsem v tom viděla potenciál a cítila z toho konstruktivní vyzařování, tak jsem nad tím nezlomila hůl a pouštěla si jednu píseň po druhé. Přesto že si ty písně jsou opravdu podobné jako vejce cejci, jedna mi přece jen přišla krásnější, než ostatní. A to Kleine Sonnenfee. Tu jsem si zamilovala.
A vlastně todle je jediný obrázek, který jsem kreslila při více než jedné písni. Možná je to nejlepší. Nevím. Musím to ještě časem vyzkoušet.


Další články


Kam dál