Leden 2017

Přečetla jsem 8. díl Harryho Pottera

29. ledna 2017 v 23:19 | Raja Luthriela |  Zápisky
No, to se stalo tak. Dostala jsem k Vánocům knihu Harry Potter a prokleté dítě. Proto jsem si řekla, že by bylo fajn si to jako přešíst, když už to mám. A pak jsem si usmyslela, že je o tom třeba napsat. Ty dojmy si prostě nemůžu nechat pro sebe. Samozřejmě to nebude recenze. Ty jsou na mě moc nóbl. Spíš jen takový výkřik do prázdna. A v článku mohou se vyskytovat spojlery. Dávejte si pozor, pokud nechcete vědět věci v knize dopředu. Ale pochybuju, že z mé prezentace nějaký bližší děj pochopíte. :-)

V prvé řadě, než jsem to vůbec otevřela, jsem měla takový blok v tom, že je to psáno formou dramatu. Že to musí být u HP divné a nesmyslné. Je to přece prolomení starých pořádků a tudíž by autoři zasloužili skoro kamenovat. Asi jsem suchar a xenofob.
Ale ne. Není to tak hrozné. Můj první poznatek byl, že je to čte mnohem lépe než Hamlet. Což je dobré vědět, pokud máte podobné předsudky, jako jsem měla zpočátku já.
Další, že mi to víc připomínalo průměrné fanfikcion, než originální dílo. To je trochu škoda. Děj měl určitě potenciál, ale přišlo mi to napsané tak neosobně. Však je to taky divadlo. Jsem si jistá, že kdyby to člověk viděl na živo, byl by dost možná divák i uchváčen zajímavými efekty. Pak by to už jen záviselo na kvalitě herců. Nevím. Třeba se dočkáme i toho, že se to bude hrát u nás v české verzi.
Jinak mě ale zarmoutilo chování mladého Albuse Pottera. Já dokážu v literárních dílech tolerovat otřesnou povahu vyskytujících se lidí. Imponuje mě i jisté psychické rozpolcení a utkvělé představy. Však jsem taky napsala "Na hranici smrti", kde je hlavní hrdina docela i záporák s absolutně šílenými přesvědčeními. Ale jediné, co mě štve, je zaostalost a debilita. Ano, jinak se totiž to, že si při cestování časem svou neomaleností zničí vlastní realitu, se totiž jinak nazvat nedá. :-) A to ani v případě, když já uznám, že ve skutečnosti všechny reality existují současně. Že oni ji vlastně ani nezničili, jen se z jedné dostali do jiné. Ale to ani sami autoři nedomysleli.
A co že tím časem vycestovali jednou. Ale po druhé? A ne proto aby napravili chybu, co udělali, ale aby pokračovali v tom, co započali? To už je vrchol. Vím, stali se obětí velmi nebezpečné manipulátorky, ale přesto jsou věci, které se prostě nedělají.
Tak jako já nikdy nepoužívala mobil při hodině, a rozhodně ne proto, že je to zakázané. Nikdy. Jen jednou jsem chtěla vědet kolik je hodin, ale jinak ne. Ani když se nikdo nedíval. Ani když to dělaji všichni ostatní. Nesmí se to a já mám svoje zásady. Nehledě na to, že by mě mobil rozptyloval od učiva. Když jsem o tom řekla své sestře řekla mi, že jsem jako Kant a jeho kategorický imperativ. Tak jako mám děsný morální problém se stahováním filmů. Je to jako krádeš. Chcete snad, aby všichni lidé na světě kradli? Ale to jsme trochu odbočili.
Zkrátka jak říkám. Má to potenciál. Dalo by se s tím pracovat, kdybych chtěla psát fanfikci, co by se odehrávala v té době. Dovedu si to představit. Moment, není psaní fanfikce podobný prohřešek jako stahování filmů? Čím to, že jedno mi vadí a druhé ne? To musím ještě zpracovat.
Je však pravda, že když jsem se dostala do poslední třetiny knížky, že jsem se do toho i začetla. Což se někdy ani nestane. Jako třeba u "Zahradní slavnosti" od Václava Havla. To bylo utrpení od začátku až do konce. Dokonce jsem i brečela zlosti, jaká je to hrůza a že to musím číst. Zasraná povinná četba. U Prokletého dítěte jsem narozdíl od toho byla mile překvapena na to, jak to všichni hanili. Nejlepší divadelní hra, s jakou jsem se kdy setkala. No jen uvažte. Nerozčílila mě, rozuměla jsem textu. Sice se tam nevyskytovalo tolik Rusů jako v "Revizorovi" od Gogola, ale to se vstřebá. :-)

A co vy? jaké z té knihy máte dojmy vy?

Už umím vyhrát v tombole :-)

25. ledna 2017 v 20:59 | Raja Luthriela |  Zápisky
Zdravím, milí čtenáři. O tombole už toho bylo na mých minulých blozích napsáno mraky. Vždycky jsem dumala nad tím, proč někdo neustále vyhrává velké ceny a jiný získá jen nějakou kravinu nebo vůbec nic. Velice mě ta otázka trápila a nevěděla, co si s tím počít. Nějaký důvod to přece mít musí.
Snad štěstí. Tedy náhoda. Či spíš jakási tajná skutečnost, co je pod povrchem. Neviditelná a tudíž za zrakem. Můžu tomu z fleku říkat zázrak.
Nějakou dobu jsem se tím pak nezaobírala. A také v létě bály nejsou. Až nedávno jsem si někde přečetla, že nejšťastnější číslo je 54 nebo 540. A že jeden člověk shání dálniční známky jen s těmihle čísly. Prý mu to i několikrát zachránilo život. Však víte. Dálnice v česku jsou nebezpečné. To není jako v Severní Koreji, kde má auto jen málo lidí a tak jsou silnice a dálnice zvlášť většinou prázdné. Také je mají v o hodně lepším stavu. Možná bychom to tu mohli taky zavést. Kdo je pro, aby bylo pět aut na dvoustovku obyvatel?
A tak jsem si řekla, že nebude nebezpečné, když tenhle poznatek uplatním na hasičském bále ve vedlejší vsi.
Měli čtyři barvy lístků. Červenou, zelenou, modrou a žlutou. Od každé jsem si koupila pět lístků. Plus jsem si dala zvlášť záležet na tom, abych všechny 54 měla jen já. Nakonec jsem vlastnila jen tři. Nevadí. Příště.
Ať tak či tak, vyhráli jsme pytel pšenice, který jsme prodřeli hned 50 metrů za hospodou a nádherné žehlicí prkno. To byla krásná hlavní cena. To se vyplatí. A až na dalším bále budeme mít ty lístky s číslem padesát čtyři všechny, dovezeme všechnu výhru domů v pořádku. Tentokrát jsme, pravda, měli malou mezeru.
Samozřejmě vám tu nechci vnucovat myšlenku, že číslo 54 je nejlepší a že máte vyhledávat jen to. Já to samozřejmě musím ještě ozkoušet. Jak to s ní bude příště. Ale věřím tomu, že to má něco do sebe.
Stejně tak je třeba vykoumat, jak moc nosí smůlu číslo 666. Ale to už přece už nemusím. V deváté třídě jsem se jím obklopovala pořád. Nikdy ne viditelně samozřejmě. Netuším, jak moc mě to poznamenalo. Vím jen jedno. V té době se ke mně spolužáci chovali nejhnusněji za celou dobu základky. Či spíš jsem to nejvíc vnímala. Zda to souvisí, či ne, posuďte sami.
No chápejte mě. Mám od přírody s výhrami potíže. Jako tenkrát v té povídkové soutěži jedné bloggerky. Skončila jsem poslední i navzdory tomu, že jsem hlasovala pro sebe. (A ještě se tím idiotsky chlubím.) Taky jsem se pak styděla sama za sebe a sama sobě tu prohru přála. Vím, jsem trapná. Příště zkusím vsadit na 540 slov.
V žádném případě už nesmím hlasovat pro sebe, protože pak se cítím provinile a jen úplná prohra vede k zadostiučinění.
Prostě se potřebuju naučit auru smůly překážek a zákrutů nějak vyrovnat. A proč nezvolit tak neškodnou věc? Do černé magie bych se přece nepouštěla. Tohle je přece jen vliv čísel na naše okolí. Údajně působí vždy.
A hlavně mi nepište do komentáře, že to všechno moc řeším. Jako bych to četla už teď. :-) Ne, není to moc. Nikdy nebylo. Prostě jen vypisuju různé poznatky.
Tak, a s posledním slovem v této větě má tento článek přesně 540 slov.

Metallica - The Memory Remains

21. ledna 2017 v 9:54 | Raja Luthriela |  Hudba
Tuhle píseň znám už nějakou dobu. Nejspíš z TV Rebel, ale patrně jsem jí slyšela už dřív. Je poměrně známá. Víte, že se díky ní nějakým zvláštním zůsobem vracím do mládí? No ano. Něco v ní ve mě evokuje konec základky. A proklikala jsem se na ní před těmi třemi dny čistě náhodou, když jsem hledala jinou skladbu od Metallicy. Nevím, její nazev. Věřte, že až na ní natrefím, dám jí sem taky. Ale teď tu mám tuhle. Je to láska na stopadesátý poslech. Kdo ví, čím mě uchvátila. Možná tím "Na na na na". :-)
Hudba je taková houpavá, lehce psychotická, mírně hypnotická a tak trochu ďábelská. A hlavně boží.



Přečtené knihy za rok 2016

20. ledna 2017 v 9:54 | Raja Luthriela |  Zápisky
Ti jsem všechno knihy, které jsem stihla přečíst za rok 2016. Já vím, devět knih je málo. Nebyla nálada ani čas. Ale o to více jsem se činila při četbě příběhů na blozích. Ale polepším se. Za rok 2017 jich stihnu víc.
Jinak nelituju žádné knohy, kterou jsem přečetla. Všechny jsou svým způsobem poučné. Některé víc, jiné méně, ale přesto doporučuju.

1) Divoá růže - Bertrice Small
  • 405 stran
  • román pro ženy, historický
2) Pantáta Bezoušek - Karel Václav Rais
  • 245 stran
  • realismus z konce 19 století
3) Královský slib - Philippa Gregory
  • 333 stran
  • historický román
4) Podvody - Judith Michael
  • 369 stran
  • román pro ženy
5) Ocelové město - Jules Verne
  • 105 stran
  • sci-fi, fantasy (?)
6) Patnáctiletý kapitán - Jules Verne
  • 308 stran
  • dobrodružné
7) Vražda pro štěstí - Jan Zábrana
  • 320 stran
  • detektivní
8) Vražda se zárukou - Jan Zábrana

  • 414 stran
  • detektivní
9) Vražda v zastoupení - Jan Zábrana
  • 252 stran
  • detektivní

Zelená pracovní zima

19. ledna 2017 v 21:01 | Raja Luthriela |  Zápisky
Názvu se neděste. Jen se snažím pojmout všechny při témata dohromady.

1) Tak mám rýmu a bolení v krku. Ale jenom trošku. Víte, tentokrát to léčím Zelenou. Což je takový peprmintový chlast zelené barvy. Asi znáte. Úplně geniální. Víte, ostatní alkoholy z člověka nepříjemně táhnou. Když na vás na koncertě nebo na hasičském bále někdo promluví, musíte s nakrčeným nosem odvracet tvář. U Zelené se to nemůže stát, že by vás někdo takhle znechutil. A pivo je úplně nejsmradlavější.
A zabírá i na žaludeční nevolnosti.
Víte, ono to je takové odhleňující, chladivé a přesto hřejivé a čisté pití. Na ty záněty v krku je to dobré. Ale před spolknutím musíte kloktat. Aby se vám ústní dutina dezinfikovala co nejdéle.
O Zelené i naše okresní, téměř vesnická kapela Hamr složila píseň. Vím, je to ve své nejhlubší podstaně odrhovačka. Ale chytlavá.
A víte, čím léčím mokvající rány? Obyčejnou kuchyňskou solí. Při té zmínce se ségra otřásá děsem, ale to ještě nezažila, jak pálí dusíkaté vápno, když se vám dostane do pořezání od papíru. Víte, jak řeže papír? A víte, jak kartonová krabice?

2) V práci teď mám dvě nové kolegyně. Obě jsou asi padesátileté cikánky. A nikdo s nimi nechce dělat pohromadě, protože jsou nešikovné. Dokonce o nich kde kdo prohlašuje, že jsou to čarodějnice. Tedy jen v přeneseném smyslu slova. Jenže ony jsou docela hodné. I když já na ně nedám dopustit, protože jedna z nich mi řekla, že jsem nejhodnější člověk ve fabrice. Vím, o tom, že jsem, ale slyšet to od někoho jiného je zvláštní. Většinou mě všichni mají za divnou. A taky jsem si zažila peklo, když jsem tam byla nová.
Ne, jde o to, že po 14 dnech nemůžou umět všechno tak, jako ti co tam jsou dva i více let. Někteří zarytci to nechápou a místo toho, aby se jim trpělivě snažili radit a pochválit, když se jim náhodou něco povede, tak jsou na ně nepříjemné.
Je pravda, že ani po těch čtrnácti dnech ani neumí balíky na paletu. Což jde pochopit během jednoho dne a další už jen dolaďujete. A že jsou v učení se novým věcem pětkrát pomalejší, než kdekdo jiný. Myslím, že jim chybí logické myšlení. Je to jako skládačka. Jako cihlová zeď. Aby se to vázalo a nesletělo dolů. Jo, až je příště dostanu na starost, přirovnám to ke zdi. Třeba budou mít aspoň dobrou obrazotvornost. Každopádně je to výzva, vymýšlet nové fígle na to, abych novým kolegyním něco vysvětlila tak, aby to pochopili.

3) Další věc. Je leden. A víte co? Děsí mě jen jedna věc. Pustím zprávy a tak minimálně čtyřikrát v několika různých reportážích můžete slyšet: Na Česko udeřili silné mrazy. V Česku je sněhová kalamita. Ježiš. Chápu to ve spojení s horskými oblastmi, kde je kolem mínus třiceti. Jenže u nás je v noci mínus třináct stupňů a přes den pouhých mínus sedm. Sakra. Je to úplně průměrný mráz v úplně průměrné České zimě. To, že za posledních šest let nebyl sníh a mráz skoro žádný, přece neznamená, že to tak musí být i nadále. Konečně se mi po tak dlouhé době splnil sen.
Tušíte, jak vypadá ráno po probdělé noci? Víte, jak je neuspokojivé ráno třeba po pěti probdělých dnech a nocí v kuse? Podobné je to i s jarem po zimě bez sněhu. Takže místo toho, aby si lidé užívali tu atmosféru, kdy bohyně Morana přikryla svým bílým pláštěm kraj, aby mohl usnout a nabrat síly na další rok, tak nadávají. Jo, místo toho, aby taky zvolnili tempo a žili v pomalejším zimním rytmu, tak se ženou po všech čertech jako v létě.
Konečně se počasí dalo zase do pořádku. Co se vám zase nezdá? Že je chladno? To je ale úplně normální. Proč si nepořídíte oblečení ze lnu? Ten by měl v zimě hřát více, než bavlna, nebo ty elastické cáry, co jsou teď moderní.

Gate Crasher - Gilotinou

17. ledna 2017 v 20:23 | Raja Luthriela |  Hudba
Právě dnes jsem objevila skutečně skvostnou píseň. A protože mám strach, že bych do zítra zapoměla název kapely, musím jí sem dát. Víte, že jsem jí paradoxně našla, když jsem prohledávala v takovém tom blogovém vyhledávači a zkoumala, jestli někdo pořád píše články o metalu. Jasně, to bylo na blogu in naposled v roce 2009/2010. Moje temná puberta. :-) Ty věčné boje se svými SB proti růžovým a blikajícím blogískům, proti hiphoperským bloggerům, proti těm, cO píŠQou taQoWÝmhLe tyPEm pSAnÍ... A co se stalo? Staré gardy na obou stranách dospěly. Studují vysoké školy nebo pracují a páteře jim pomalu, ale jistě drtí a ohýbá soukolí reality. Jsou příliš dospělí, aby se pouštěli do malicherných sporů a přesto na ty doby vzpomínají jako na to nejkrásnější, co kdy zažili. A mladá krev hájící metal a rock na blogu není. Proč to? Jste metalisti. Tedy ti, co fungují jako strážci před škodlivinami mainstreamu a moderny. Pamatujte na to. Ale dostali jsme se do doby, kdy si nikdo není jistý ničím. Ani ty děti, co jsou těsně odchodem ze základky. Držme jim tedy palce. Ale je fakt, že dětské hašteření se z blogů přestěhovalo na youtube a nabralo nebývalé formy. A nebojuje se už ani za metal. Jen za oblíbeného youtubera a na toho neoblíbeného se plive. Hele, když to tak po sobě čtu, snažila jsem se výše hájit dost hroznou věc. Internetové války. Sakra. Neberte si ze mě příklad. Na druhou stranu tu vidíme jednu věc. Dnešní náctiletí se od těch před těmi osmi, sedmi lety zas tolik neliší. Jen jsou fous sprostější, ale to pochytí hlavně ve škole. A víte, že než jsem nastoupila do první třidy, neznala jsem nadávky skoro žádné?
Ale ať je to jak chce, tuhle rockovou a snad trochu i metalovou píseň musíte slyšet, protože má vskutku uchvatnou melodii. Na předchozí nostalgické kydy raději zapomeňte. Stejně jsem se beztak dopustila i logického parafoxu. Ale prostě to ze mě muselo ven. :DDDDD



Veremiy - Slipy Voin

16. ledna 2017 v 22:27 | Raja Luthriela |  Hudba
Tuto kapelu jsem vám představila v minulém článku.
A protože jsem přišla na to, že jsem na blog.cz nejspíš jediná osoba, která tuto kapelu zná a chci si hrát na průkopníka, tak sem musím přidat píseň na kterou tam nebyl odkaz, a je neméně úžasná. Jak by se krásně vyjímala za vlahého letního večera u táboráku. Jen kytara, praskání ohně a pět lidí, co by uměli text a znali melodii co by se tak lehce poletovala s vánkem. A místo flétny v mezihrách by bylo naj naj naj...



Kapela Веремій / Veremiy

15. ledna 2017 v 16:02 | Raja Luthriela |  O oblíbených kapelách
ВЕРЕМІЙ, (ale jde to foneticky přepsat také jako Veremiy či Veremij) je ukrajinská kapela z Kyjeva. Hrají Melodic Heavy/Folk Metal. Místy připomíná i folk rock.

Členové:
Jména členů kapely jsem nalezla zde
Vitali Kalinichenko - zpěv
Igor Vladimirov - kytara
Denys Boyko - kytara
Tatiana Dubchenko - housle
Paul Poprotskyy - flétna
Dmitry Romanets - basa
Carl Alexander - bicí

Co se týče textů, nedokázala bych vám na sto procent říct, o čem zpívají nejčastěji. Nenašla jsem české překlady písní. Ne, že bych se o to nepokusila. Objevila jsem ukrajinskou stránku, něco jako naše karaoketexty.cz, kde jou i některé texty od této kapely. Můžete si to projít, pokud nemáte potíže s ukrajinskou azbukou. Je trochu jiná, než ta ruská. Až teď jsem si uvědomila, jak moc. Vyskytuje se tam "І" a "Ї". A kromě "Г" mají ještě i "Ґ". Což mě mate.

Proč mám tuto kapelu ráda:
Víte, tuhle kapelu jsem loni na začátku léta objevila čistě náhodou na youtube. Prostě jsem se na ní proklikala, když jsem hledala něco jiného. Klasika.
Na první poslech, jsem z ní byla rozčarovaná. Nevěděla jsem co si o ní mám myslet. Přišla mi dobrá, ale nebyl to obvyklý styl hudby, který jsem v tu chvíli vyhledávala. Nevěděla jsem, jak jí správně pojmout. Tak odlišné od pagan/folk metalu, a přesto tak kvalitní. Chvíli jsem si jednotlivé kusy pouštěla jako kulisu pro psaní článku a sotva jsem je vnímala. Jejich hudba je taková nerušivá.
A pak jsem objevila píseň, pro kterou jsem se nadchla. Ten refrén. Ááách. Píseň, jejíž název i melodie mě inspirovaly k napsání básně podle skutečné události o mé nechtěné procházce v krupobití a kterou jsem si pouštěla pořád dokola. Celý měsíc jsem neposlouchala nic jiného. Je prostě dobrá. Má v sobě cosi magického a ryze lidského. Právě tahle píseň mi pomohla tuto muziku lébe pobrat. Donutila mě pak ostatní písně poslouchat pozorněji a já našla i další skvosty, jako je tahle a tahle. A ještě mnoho dalšího.
Uvědomila jsem si, že zpěvák má krásný a velmi čistý hlas. Není to žádný nářez. Spíš něžné pohlazení. To v metalu jeví dojem uspořádanosti a přehnané kultivovanosti. To může zase dráždit milovníky chrapláků. Ale i Veremiy má rychlejší písně. Třeba toto. Takový jejich netvrdší počin.
Každopádně tvrdím, že je škoda, že tuto skupinu nikdo nezná. Má posluchačům co nabídnout. I kdyby to mělo být jen klidné večerní posezení u příjemných tónů.
Tak doufám, že jste se dnes dozvěděli něco nového. Protože to není umění psát o notoricky profláknutých věcech. Tady se ukáže, jak jsem schopná ukázat lidem cosi docela nekomerčního a neznámého, aby je to nějak obohatilo.

Weavesilk: Pohárky

14. ledna 2017 v 18:52 | Raja Luthriela |  Grafika
Ano, mám novou úchylku. Teď vytvářím ve Weavesilku poháry a ne mandaly. A někdy i docela přízračné, mohu-li to tak nazvat. Vlastně jsem se rozhodla, že sem nebudu pořád dokola dávat ty samé motivy, jako na minulém blogu. Chce to rozdělit nějak tématicky. V jedno článku to, v jiném ono... aspoň co se týče tohohle.






O posouvání významů slov a nepřímo i o politicích

10. ledna 2017 v 21:44 | Raja Luthriela |  Filosofie a úvahy
Předem si musíme do budoucna stanovit pevný pojem. Alespoň pro tento článek. Pište a říkejte "filosofie" a ne "filozofie". Protože "sofia" je moudrost zatímco "zofos" je temnota nebo zlo.

  • Proč se vlastně tak často zaměňují pojmy?
  • Co přesně to způsobuje?

Je to jako od Orvella. Temnota je moudrost. Láska je nenávist. Válka je mír. A když to zpochybníte, dopouštíte se ideového zločinu, na který se stejně přijde, protože Velký bratr má své krhavé plamenné očko všude.
Dobrá, uvedu příklad z dnešní doby, abych nemystifikovala. Vlastenectví je rasizmus a nacizmus. Pud sebezáchovy je xenofobie. Ten, co kritizuje USA je rusofil, špion najatý Kremlem a popiratel lidských práv. Zkuste tohle zpochybnit v masmédiích. Roznesou vás na kopytech, protože už dávno ztratila soudnost i objektivitu. Zvlášť, když jste nějaká známější osobnost, jejíž názory se neslučují se současným prozápadním režimem. I kdyby to byli názory zdánlivě neškodné.