Únor 2017

Olympic - Ty slzy davno vpila tráva

23. února 2017 v 21:42 | Raja Luthriela |  Hudba
Víte, která písnička od kapely Olympic je jedna z nejúchvatnějších? Jednoznačně tahle. A patrně je i nejsmutnější. Každopádně jí ještě nemám tak oposlouchanou, protože její úchvatnost jsem objevila teprve nedávno. A to i přesto, že už jsem jí léta znala. Je zajímavé, jak se člověk ke všem věcem dostávájí v jeden určitý konkrétní okamžik.
Ta píseň je deální, když si chce člověk poplakat. Ale já jí pouštím i při chvílích, jako je tahle. Když máte rýmu, ucpané dutiny,teče vám úplně neskutečným způsobem z nosu a venku je takový vítr, že vám lomcuje s oknem. Je to křáp. Když vás nebaví ani Minecraft, ani Agar a Simíky obcházíte obloukem. Vznešené myšlenky do článků se topí v bažinách nosního sekretu. Což pláč i trochu simuluje, ne? Aspoň, že už mi nebolí v krku. Avšak tohle taky není výhra.
Ale zpět k Olympicu. Já mám takový svůj oblíbený čtyřlístek písní. "Ty slzy dávno vpila tráva", "Dávno", "Slzy tvý mámy", "Nějak se vytrácíš má lásko". A pak ještě dvě nebo tři. rychlejší. To když náhodou chci v v práci makat do rytmu. Vlastně můžu být ráda, že mi na našem oblíbeném rádiu Bonton, hrají převážně hity 70, 80 a 90 let. Kdyby mi hráli celý den něco jako je tohle, tak nevím nevím. To bych asi nedala ani já. Ačkoliv i já jsem dneska přemáhala myšlenku to tam všechno zapálit.



Kreslení hudby 1

19. února 2017 v 14:02 | Raja Luthriela |  Kresby

Ano, to slavné kreslení hudby. Měla jsem to na minulém blogu a myslím, že to jednoho člověka zaujalo, tak to musím zavést i sem. :-) Ale nevím, jestli vám budu něco kreslit na přání. Já totiž musím volit něco, co mě nějakým způsobem chytne.
A tentokrát jsem si vybrala píseň Zelená od naší okresní kapely Hamr. Jejich nejlepší kus. Nebo jediný jejich dobrý?
A to neříkám jen proto, že opěvují moje oblíbené pití. Vím že nikdy nebudou tak profesionální jako Metalica nebo Nightwish. Zpěvák tomu hlasově ani neodpovídá. Ale na druhou stranu má jedno velké plus. Když zpívá, je mu rozumět každé slovo. Dokonce i když je slyšíte naživo. A to jsem prosím nedoslýchavá.

Na obrázku vidíte tmavě zelenou roztlinu se světle zelenými květy. To divně hnědé jsou vzdušné kořeny. Asi budu víc věcí malovat vodovkami. U některých věcí to ani jinam nejde. A myslím, že když se zaposloucháte do hudby, zjistíte, že i když je to kresleno v tichu a více méně po paměti, že to tu píseň docela evokuje. I když bych ty spirálové listy mohla trochu rozvětvit. Ale to bych musela mít jiný tvar rostliny. A chtělo by to trochu víc hnědé.


(Ne)konečný příběh

5. února 2017 v 13:38 | Raja Luthriela |  Filosofie a úvahy
Mě něco napadlo. Já jsem si totiž všimla, že všechny moje povídky jsou svým způsobem dokonalý matrix. Normálně si postavy žijou svůj vlastní život. Starají se o své přežití, radují se, smutní, setkávají se s přáteli i nepřáteli a ani si neuvědomujou, že nejsou opravdové a že žijou v příběhu, kterou jeden napsal a druhý čte.
Neví, že třeba já vytvářim jejich myšlenky, řídím každý jejich krok, ženu je do vyhrocených situací. Vytvářím nešťastníky i smolaře. Zatvrzelé zaslepence i úplně průměrné lidi a těm všem pak házím klacky pod nohy, ničím jejich pořádky zabíjím je a pak zase oživuju. A to jen proto, že se nudím či si potřebuju něco dokazovat.

Co když to, že se tu pohybujeme zcela svobodně je jen optický klam?
Co když naše myšlenky nejsou naše?
A není psaní jen týrání lidí z jiné dimenze?

Vlastně mě už v nějakých třinácti letech napadlo, jestli i já a svět kolem mě taky není součástí zhovadilé knihy od nějakého psychopatického autora. Snad už od té doby, co jsem viděla seriál Nekonečný příběh v televizi. To, jak Bastian čte příběh o Átrejovi ze země Fantazie. Ale i tu knihu co Bastian čte, přece taky musel někdo vymyslet, ne?
Takže to znamená, že mě taky může někdo číst a občas mi nadzvednout mandle. Ano, protože i čtenář silou svých myšlenek může postavy knih uvrhnout do jiné paralelní reality. A tak vznikají fanfikce. Stejné prostředí, většinou i stejné postavy, co se ale setkávají s postavami jinými. Proto je všchny nakonec čeká jiný konec. Ale stačí, když si čtenář trochu jiné pokračování jen představuje. Nemusí to rovnou psát.
A pak je tu samozřejmě ten samotný spisovatel. Nebo spíš tvůrce mé osoby a mého světa. Vymyslel tu všechno a všechny. Vždycky nás hlídá, přivolává na nás katastrofy i šťastné události a k tomu všemu nás bezmezně ovládá.

Už jste někdy slyšeli větu: "Moje kroky řídí Bůh."? A co když je to pravda?

Kdyby tomu tak bylo, tak by věškeré bytí přestávalo mít smysl. To už bychom mohli být úplné stroje bez vlastních myšlenek. Všechno naše pocity by nám byly vsugerovány a my bychom jen plnili plán. Množit se a makat pro Boha nebo-li pro Satana, pro práci a pro tmu a ve tmě bez vlastního rozumu, bez duše.
Na tom se můžou hojit opravdu jen temné bytosti.
Jenže temnota a destrukce nic netvoří. Spíš boří a láme. Museli jsme být vyroběni něčím jiným. Něčím nebo někým lepším.
Takže, i když máme omezené možnosti, omezené myšlení a omezenou svobodu, přece aspoň částečně můžeme ovlivňovat své okolí. Jinak by totiž opravdu nemělo cenu žít. Nemělo by to žádný hlubší smysl v tomhle Univesu. Byli jsme tedy vytvořeni světlem a propůjčeni temnotě.

Co si myslíte o smyslu života?

A tím se vracíme zpět k vymyšleným příběhům. Nevím, jestli knižní postavy mají nějakou svobodnou vůli. Vypozorovala jsem jen jedno. Rozepsaný příběh nacházím v té samé fázi, jak jsem ho opustila naposled. Oni vážně nežijou bez mého dohlížení. Co když ani my ne?

Je tento svět opravdu taky jen iluze či hologram?

A třeba je to ještě jinak. Spisovatelé často hovoří o tom, že nevymýšlí své příběhy. Že k nim ta slova chodí tak nějak sama. Napojují se tak na jiné paralelní reality, na minulost, na budoucnost. Na jiné verze přítomnosti a jiné verze těch jiných verzí.
Třeba si tedy vůbec nic nevymýšlím a nikoho netyranizuju. Jen opisuju události z jiných světů, kterých musí být nekonečně mnoho. Ano, už jsem se setkala i s teorií, že lidská fantazie není nic jiného, než nakukování do jiných dimenzí.

A jak je to teda podle vás?