Březen 2017

Až do Vladivostoku?

27. března 2017 v 23:11 | Raja Luthriela |  Zápisky
Já jsem dneska zažila velmi zajímavou věc, se kterou se musím svěřit. Znáte takovou tu píseň Hudsonské šífy od Wabiho Daňka? Já už si totiž dlouho pohrávám s myšlenkou, že na tu melodii vymyslím takovou legrační agitačku. Prostě parodii, ve které budu opěvovat svojí práci a lákat lidi k tomu, aby se u nás taky nechali zaměstnat. Ona by to mohlo být vkusné, jen by to chtělo udělat inteligentně.
A dnes jsem si nezávazně představovala, že bych se odstěhovala do Ruska, kde mě nebude sužovat neustálé posouvání času a kde si budu v klidu a míru pěstovat zelí na malém záhonku pod oknem.
A že ve volných chvílích, až se naučím správně rusky, budu natáčet videa na youtube. To bych si pak svůj textový výtvor přeložila do ruštiny a přednesla ho svým šakalím zpěvem, za který by se nemusel stydět ani jediný představitel hvězdné pěchoty, ruskému diváctvu.
Často se v práci takhle zasním. Obzvláště při činnostech, při kterých moje mysl nemusí být přítomna v realitě.
A teď přijde na řadu ta synchronicita. Na rádiu Bonton mi v tu dobu začali hrát tohle a krátce ta to ty Hutsonské šífy. To bylo přece znamení, které se mi vyjevilo téměř okamžitě.
Možná bych tam přece jen měla jet. I kdyby jen na nějaký kratší zájezd. Prohlédnout si to jejich rudé náměstí a moskevské metro, o kterém si myslím, že už ho stejně celé znám z Metra 2033. :-) A pak se projet vlakem po transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Ona ta cesta určitě trvá několik dní, takže bych měla čas na pletení, vyšívání, psaní povídek, kreslení, pozorování okolní krajiny, čtení, přemýšlení o vzniku světa, snění... A vůbec bych dělala všechny věci, na které obvykle nemám čas. V tom Vladivostoku bych asi nějaký čas zůstala. Je to sympatické město. Teď si projíždím mnohé ulice v google mapách a nemůžu se vynadívat. Takové Strakonice s občasnými rysy Českých Budějovic. (To ty trolejbusy.) A zaujaly mě i jejich silnice. Jsou místy takové typicky rozpraskané. U nás v okresu ani jiné nejsou, takže bych pociťovala nostalgii, při které si vždy vzpomenu na své jižní Čechy. A přesto, pozor. Když projíždíte Budějovicemi, na každém rohu je něco rozkopané a zfrézované. To ve Vladivostoku není. Ačkoliv i tam jsem narazila na pár flekatých úseků. Ale příkopy žádné. Ale je to město se šesti stovkami obyvatel. Tedy je veliké. Kdo ví, co bude za rohem?
A teď jsem si dokonce všimla, že u jednoho baráku roste v okapu stromek. To jsem nikde jinde neviděla. Snad jen v okapu základní školy v městysu tři kilometry od naší vsi.
A už jsem se dopracovala i k výkopům místo chodníků. Jo myslím, že tam bych si zvykla.
Ale když uvážíme to monzunové podnebí a slaný vzduch od moře, bude to zase něco nového. A potom bych jela vlakem do Petěrburku a nějakou dobu bych zůstala tam.
I to lustruju přes google mapy. Oproti Vladivostoku má takový úhlednější a méně chaotičtější ráz. Mají zajímavě řešenou květinovou výzdobu.
No radši už to zakončim. Ve svém imaginárním cestování, ať už na googlu nebo ne své hlavě budu pokračovat jindy.

Změnili mi čas

26. března 2017 v 13:46 | Raja Luthriela |  Zápisky
Zase. A udělali mi to zase. Změnili čas ze zimního na letní. Vztek mám kvůli tomu už čtrnáct dní a dnes všechno vyvrcholilo. Já už se k tomu musím vyjádřit, protože mě to už léta sžírá. Ti, co to ještě nezrušili, by měli být zavřeni do pytle, utlučeni, upečeni a snědeni. Následně vyvrhnuti, znovu snědeni a pak vysráni. Poté by se s nimi mohly pohnojit ředkvičky, aby aspoň někdy byli užiteční. Nenapadá mě totiž horší a potupnější trest. A pořád je to málo.
Ať už konečně jeden nechají a podle něj se řídí, jinak se vážně odstěhuju do Ruska nebo do Běloruska, kde měli tolik rozumu a už tam tyto manipulace s časem a tím pádem s lidskými biorytmy dávno zrušili. Jsou ohromně napřed a vás to pořád překvapuje.

Proč to vlastně dělají? Aby se ušetřili energie? To jako vážně? průměrný člověk vstane a přestože se už hezky rozednívá, stejně si rozsvítí, protože toho světla kolem páté hodiny fakt ještě není mnoho. Rozsvítí si i na záchodě a dokonce i při čištění zubů a při nazouvání bot. Neuvěřitelné, páni poslanci. Ale možná s tím máte také zkušenosti. Dorazí do práce. I tam se už svítí. Třeba ve fabrikách většinou nejsou okna. Rozsvítí se tam snad ještě půl hodiny před začátkem pracovní doby a zhasíná s posledním úderem minuty odchodu z odpolední. Tam, kde se děla i noční se nezhasíná prakticky nikdy. A teď pozor. Největším žroutem elektřiny nejsou blikající zářivky u stropu a rychlovarné konvice, ale stroje na třífázový proud, co jednou celé směny. To je objev, že jo?
A v kancelářích? Člověk tam přijde, rozsvítí si, pracuje. Zhasne, až se rozední. Tam většinou okna jsou. Různě velká nebo úplně maličkatá. Na různé světové strany. Pokud máte okna na sever a ještě je zataženo, i přes den si tu blbou lampičku rozsvítíte. Na počítač, co je rovněž na elektřinu, člověk vidí, ale na lejstra už ne.
Mimo svícení a chod strojů je to ještě topení a klimatizace.
A v dolech je taky tma, bez ohledu na denní dobu. V metru taky beztak svítí celý den, že jo?
Pouliční osvětlení? Rozsvítí se, když je třeba a zhasne, když už je vidět.
Cirkulárky? Motorové pily? Sekačky na trávu? Berou snad méně energie, když je používáte ve čtyři a ne ve tři? Aha.
Plynový sporák, sbíječky, televize, kotle na uhlí, parní turbíny, elektrické kytary. Stejná otázka.
A teď to celé posuňte o hodinu. Člověk v kanceláři je o hodinu dříve a tím pádem svítí o hodinu déle. Jen nějakou dobu, než se den o něco ještě prodlouží. Ale po letním slunovratu se začne zase zkracovat. Na to nezapomínejte. To je normálně už za tři měsíce.
Nehledě na to, že bude večer dlouho vidět, takže člověk bude mít potíže s usínáním. A když vám hraje vaše oblíbená kapela někde pod širým nebem, přijde tma později, než potřebujete. To je k vzteku.
A teď perlička. Pokud je člověk vášnivý čtenář a čte dlouho do noci, tak si v létě rozsvítí už v osm. čte do usnutí a stejně nezhasne.
A co dětičky co jsou do školky a školy? Vzbudí je o hodinu dřív, než jsou zvyklé. Ty pak pláčou. Jdou ven, kde je o něco chladněji, než čekaly a tak nastydnou. Jsou rozhozené a unavené a tak dostanou špatnou známku, protože se nedokázali dost soustředit.

Takže si položme otázky:
Ušetříme uhlí? Ne!
Ušetříme elektřinu? Ne!
Ušetříme ropu? Ne!
Ušetříme zemní plyn? Ne!
Ušetříme jídlo? Ne!
Ušetříme lidské zdraví? NE! NE! NE!

Tak proč to tedy dělají? To jsou opravdu tak blbí, jako ptakopysčí hovna? To možná taky. Ale asi si na tom i honí svoje ego. A my to jen trpíme.
A já si zase nebudu moct čtvrt roku zvyknout.

Poutníci - Panenka

20. března 2017 v 21:53 | Raja Luthriela |  Hudba
Poprvé v životě jsem tuhle píseň slyšela v nějaké třetí nebo čtvrté třídě, když jsme si při hudebce hráli na DO-RE-MI a nějaké spolužačka ji zazpívala. Sice dala dohromady jen první sloku a refrén, ale ta melodie., se mi tenkrát strašně líbila. Potom jsem jí léta neslyšela. Někdy mezi léty 2009 a 2011 jsem ji hledala na youtube. Bůh ví, proč jsem si na ní vzpomněla. Snad jí v noci hráli na radiu Impuls, snad ji někdo zpíval v Superstár. Chtěla si to pustit znovu. Ale protože jsem samozřejmě nevěděla, jak je to jmenuje a ani jsem neznala interpreta, zadala jsem do vyhledávače: "Tak otevři oči ty uspěchaná, dámo uplakaná". A ono nic, co by se tomu aspoň částečně podobalo. Asi jsem si holt musela nějakou dobu počkat, až to tam někdo přidá. Znáte to. Opět jsem na to zapomněla. Až do té doby, kdy jsem shlédla jeden díl toho prastarého pořadu Do-RE-MI, díky kterému se vracím do raného dětství. Jedna ženská to tam zpívala. Měla teda dost odpudivý přednes, ale to šlo v tu chvíli stranou.
A na youtube jsem opět zadala to co před tím a klikla na to první, co bylo v nabídce. Jsem zřejmě velmi trpělivý hledač. Tedy spíš čekatel. Jedno a půl desetiletí nosím v hlavě melodii a přitom čekám na příležitost, kdy si jí budu moct poslechnout v originálním znění.



Pár útržků

19. března 2017 v 14:32 | Raja Luthriela |  Zápisky
To jsem si všimla, že téma týdne je "Den, kdy zmizelo Slunce". Tam by padla jako ulitá druhá kapitola povídky "Generální úřad pro tmu" napsaná na motivy stejnojmenné písně od kapely Umbrtka. Ale stejně to nestihnu. Je to jedno. Já než se dokopu k pokračování. Ale už jsem začala a to je pozitivum. Anebo negativum. To nechám na vás. První část je tady, kdyby snad měl někdo zájem.

Jinak, nějak vám flákám články co? Chtěla jsem ale něco zveřejnit až když mi okomentujete předchozí článek. Ale moje hrdost zase byla slabší než touha sem něco vyblejt. Beztak to dělám jen proto, abych se dožila aspoň pětatřiceti. Protože když má člověk na koho házet svá špatná rozpoložení, je tu na tomhle světě déle. (Výborně, teď jsem si odpudila všechny dva čtenáře...)
Ale není to snad tak? Není blogger takový parazit na čtenářích? No povězte.
Vlastně ne. Jde o výměnu energií. Pisatel se moří dvě hodiny s článkem, ale zpětnou vazbou od čitatelů se mu energie zase vrátí. Kolikrát mnohonásobně.

Ať tak či tak, v poslední době jsem na DVD shlédla hodně dílů Třiceti případu majora Zemana a přišla jsem na jednu věc. Že vůbec nehrozí, že by z měl dnešní člověk pochytil nějaké komunistické ideologie. Dnešní lidé se totiž na filmy a seriály dívá s obrovskou rezervou. Tak jako sledují Harryho Pottera, tak nahlíží i na socialistické seriály. Prostě taková fikce, do které se člověk nesmí pohroužit moc hluboko, jinak člověka zničí, podobným způsobem, jakým zničily rytířské knihy dona Quijota.

Taky jsem hrála The Sims 4. U toho jsem na žádné moudrosti nepřišla. Snad jen na to, že strašně unaveného Simíka nesmím poslat plavat do bazénu. Mohl by zkolabovat a utopit se. No fakt, to se mi stalo. Člověk se s tím piplá, kouká, aby to mělo co do huby, a najednou to umře. Znáte to. Pak všichni jeho spolubydlící jsou smutní. Ale je to dobrý návod, když máte v baráku přesimíkováno a chcete se půlky zbavit.

A taky mě včera napadlo, že bych si mohla vyrobit lapač snů. Ne snad proto, že bych od sebe chtěla odehnat noční můry. Já žádné moc nemám. Potřebuju jen, abych si lépe pamatovala ty sny, co mám. Třeba mi to pomůže. A není to moc těžké. Třeba v tomhle videu je na to dobrý návod. Akorát tam ta dívčina používá kovové materiály. To se mi moc nelíbí. Kov moc rezonuje. Staří Indiáni přece používali na tu hlavní kulatou konstrukci zatočenou větvičku. Použiju vrbu. Ta je taková měkká. Ta se bude otáčet jedna radost. Třeba půjde někde koupit dřevěný kroužek. Když já chci ale větvičku. Určitě bude mít větší účinek. Šňůrku bych chtěla červenou a korálky žluté. Peříčka ty, které bych našla na procházkách na zemi, protože ta by byla osudová. Abych ovšem nechytila ptačí chřipku. A nebo chci ocasní pera z kohoutů.

Co cibule? Člověk? Pták?

3. března 2017 v 21:54 | Raja Luthriela |  Filosofie a úvahy
Tak už je březen, měsíc probouzejících se cibulovin. A to doslova. Dnes jsem se byla podívat na zahrádku. Rozhrnula ze záhonku staré jabloňové listí, a co nevidím. Malé zelené výhonky narcisů. A v tom druhém o kousek vedle už byl sem tam nějaký ten krokus. Já vím, že na kvetení si budu muset tak měsíc a půl počkat, ale člověk už prostě pozná, že mínus deset už prostě nebude. Však i ty sněženky i sousedů jsou obzvláště pěkné.
Končí zima a všechno v rostlinné říši chce zase růst a množit se. To člověka neudiví ani u venkovních trvalek ani u pokojovek jako je třeba amarylis.
Ale u čeho to opravdu překvapí, je cibule a česnek v lednici. Člověk tuto zeleninu dokupuje celou zimu a pořád nic. Teprve až tento týden jsem zpozorovala, že se česneky probraly k životu. Tedy cibule už dávno, ale česneky jsou fakt novinka. Jak sakra poznají, že je ta správná doba na klíčení? Vždyť tam mají tmu a celý tok stálou teplotu. Proč konkrétně tento čas? Má snad ta rostlina ve svém DNA zabudované nějaké biologické hodiny, pomocí kterých se řídí? Nebo se napojuje rovnou na kolektivní vědomí rostlinstva? Obojí je pravda. A nejsou to jen cibuloviny. Co teprve takové brambory? Ty snad klíčí od února. I ta mrkev v igelitu balená chce zapustit kořínky.

Kdybych já byla celý rok držena ve tmě a o samotě, poznala bych taky, že začíná jaro? Nevím. Nejsem rostlina, ale živočich. Množit se můžu i v zimě. A ani k tomu nepotřebuju zakořenit do země. Mám nejspíš jiné priority.
Člověk prostě podvědomě touhu mít děti teprve až tehdy, když má pocit, že je dokáže správně zabezpečit. Jenže to sám už sebe ani nerozpozná. Nepochopí svoje vlastní pohnutky. A tak říkají: "Nejdřív kariéra, pak děti." Je to mnohdy odsuzováno. Vždyť kariéru si do hrobu nevezme. A pak, s narozením dítěte stejně jakákoliv kariéra padá, pokud se mu chcete věnovat pořádně. Ale chápejte. Kariéra = peníze. Peníze = dostatek potravy a jisté bydlení. Tento systém na nic jiného než na prachy nejede, tak se s tím už konečně po těch staletích musíme smířit. A proč by člověk chtěl mít potomstvo, když hrozí, že i s ním bude hladovět? Zvlášť ve světě, kde už není moc místa?
To mi připomíná párek andulek chovaný v kleci. Myslíte si snad, že ti dva spolu budou mít malá andulátka, když jim nepřipravíte hnízdečko, kam samička může snést vejce? Zklamu vás. Ani omylem. Andulky nejsou slepice. A i ty potřebují mít k tomu snášení pocit bezpečí. U velkochovů přírodní moudrost nehledejte. Tam jsou ty chudinky dopované hormony a je jim svíceno i v noci, aby se tvorba vajec zvýšila. Není nad to mít svých patnáct slepic, které si smí sami vybrat, kdy a kde své vejce vyprdnou. Ony normálně vymýšlí neustále nová a nová místa. Nestačí jim ani předem připravená hnízda. Ne, ty slepice chodí snášet na hranici s dřívím a do kopřiv. Vidíte, jak jsou chytré? Ví, že jim je krademe a tak zanáší na místa, na která nejsme zvyklí. Jsem na ně svým způsobem i hrdá. Ale to jsme hodně odbočili.

Weavesilk: Jak nahoře, tak dole

2. března 2017 v 20:17 | Raja Luthriela |  Grafika
A máme tu březen. Slunce svítí, vítr fouká a chce to něco osvěžujícího, co tu dlouho nebylo. Tedy kresby vytvořené ve Weavesilku. Úžasně relaxační činnost. A je jedno, jestli si jen tak čmáráte či se snažíte o nějaký konkrétní útvar. Zvlášť když si u toho pouštíte nějakou úchvatnou hudbu. Vlastně to mám místo meditace.

Květina


Pohár


Slunce


Fontána


Strom