Květen 2017

Aleš Brichta - Milion božích jmen

27. května 2017 v 14:15 | Raja Luthriela |  Hudba
Já jsem dnes objevila poučnou píseň od Aleše Brichty, o kterou vás nesmím ochudit. Víte, že už je stará 11 let? Jak to, že se ke mě dostala teprve teď? Vždyť už jsem si přece před delčí dobou tuhle desku poslechla celou. Ale tuhle si tak nějak nepamatuju. Ale s největší pravděpodobností jsem jí musela slyšet. Čím to, že minule jsem jí ani nezaregistrovala a teď mě uchvátila ta, že si jí musím několikrát po sobě pouštět? Je to otázka naladění? Je možné že člověk je jen taková anténa, která zachytí jen to, co se nachází na stejné nebo podobné frekvenci a zbytek nevnímá, nevidí a neslyší nebo nechce vnímat, vidět a slyšet? Některé věci jsou prostě fascinující.
Mám ještě jedno vysvětlení. Pustila jsem si to jen jesnou a utkvěla mi jen píseň "Černá růže". Možná proto, že jsem jí znala už před tím. Zbytek mě nezaujal a tak jsem si nic ani nezapamatovala. Ale jak mi vysvětlíte, že tehdy mě nic jiného nezaujalo a dnes ano?



Ani když se nikdo nedívá

20. května 2017 v 15:20 | Raja Luthriela |  Zápisky
Jak začít, že?
Víte, jsou věci, které se prostě nedělají. Ani když se nikdo nedívá. Tomuto se říká svědomí, které nás hlídá, abychom nepáchali zvěrstva. Proto si svoje svědomí chraňte a utužujte ho, ať nedopadnete jako Andrej Babiš, o kterém si 79 % národa myslí, že je absolutně bezcharakterní.
Vždycky mě dráždili lidi, kteří vymyslí nějaká pravidla, nutí ostatní, aby je jiní dodržovali a sám je pak docela i veřejně porušuje. To je jedno ze zvěrstev, které mě přímo obklopuje.

Máme v práci únikový východ. Kdysi dávno, to ještě před tím, než jsem tam nastoupila, si ho ženské otevřely, protože si chtěly při práci vyvětrat, Potom to špatně zavřely a v noci přišel velký vítr, pohyboval těmi dveřmi a to spustilo alarm. Od té doby je zakázáno ty dveře otevírat, když nejste přímo v ohrožení života. A to pod hrozbou vyhazovu. Jsou ale lidé, kteří tudy prochází. Oni tam totiž chlapi prý chodí čůrat. Dejme tomu. Když si to dovedou morálně odůvodnit. Stejně to nikoho nezajímá. Nikoho za to nikdy nevyhodili, protože vedení by bez zaměstnanců přišlo na buben. Často tudy chodí i vedoucí. Ona je to totiž mimo jiné i dobrá zkratka. A jednou jsem tudy viděla procházet samotného ředitele firmy a blbě za sebou zavřel, abyste věděli. Člověk aby to po něm furt opravoval. Ne že bych to nějak cíleně pozorovala, ale máme pracoviště nedaleko a každý, kdo jde k těm dveřím, musí nutně projít i kolem nás.
WTF? To jako ten člověk něco zakáže a pak to sám dělá? To jako nemusí dodržovat svoje vlastní nařízení? Beru to, když neuposlechnu cizí rozkaz, protože se mi z nějakého důvodu příčí, je to v pořádku, pokud se nebojím přijmout následky svých činů. Zákony a příkazy opravdu někdy jdou proti zarytému přesvědčení člověka. Ale vymyslet si pravidla, implantovat je mezi skupinu lidí a pak dělat, jako že pro něj neplatí? To bych nedokázala. Sama bych se sobě ani nemohla podívat do očí.

Jiný příběh. Nějaký pracovník šel s kafem po dílně. Vedoucí mu to samozřejmě vytkl, že nesmí chodit s kafem a nepracovat, když není pauza na oběd. Dokonce o tom měl i proslov. Taková trapárna. A týden se s týdnem sešel a co nevidím. Samotného vedoucího, v ruce má kávu, co voněla na tři metry daleko, s někým se vykecává, směje se a evidentně se taky nevěnuje své práci. Proč? Co jeho svědomí? Co jeho čest? Kdyby měl aspoň kakao, aby měl aspoň výmluvu. To se neumí ovládat? Mě by třeba nenapadlo požadovat po někom něco, čeho já sama nejsem schopná.

To je jako když dopravní policista sám řídí pod vlivem alkoholu, když bojovník za práva žen vítá Muslimy, když člověk co nabádá ostatní ke skromnosti, se obklopuje artefakty z ryzího zlata. Je to postavené na hlavu, protiřečí si to.

Proto jsem si nikdy nedovedla vážit Katolické církve. Určitě ne po tom, co upálili Jana Husa. Udělali si z něj prostě třídního nepřítele a exemplárně se ho zbavili. Kdo by to čekal od těch, kdo hlásali lásku a odpuštění.
Jsou prostě věci, které se nedělají. A porušování vlastních pravidel je jedna z nich. A když člověk zjistí, že jeho vlastní pravidlo je špatné, tak by ho měl nejdříve zrušit, ne? Jinak je za blbce.


Ale abychom skončili trochu veseleji. Jen si nemyslete. i já se ještě musím hodně procvičovat v pevné vůli. Protože i já mám třeba nutkání závidět druhým lidem. A přitom bych nejraději potřela závistivost u ostatních lidí, protože závist dělá z lidí zvěř. Protože se jí moc poddávají a pak šíří kolem sebe dusno a někdy i strach, nenávist a tyranii.
Ale je tedy fakt, že s kávou bych nikdy nechodila, kdybych to zakázala i ostatním. Nevím, asi jsem na sebe i na své nadřízené příliš přísná. Ale v tomhle matrixu to ani jinak nejde.

1. den hudební výzvy - Oblíbená píseň

16. května 2017 v 13:08 | Raja Luthriela |  Hudba
Tak jsem se rozhodla plnit hudební challenge, kterou jsem nalezla přímo zde.Vím že už jsem něco takového dělala na svém minulém blogu, ale tahle je malinko jiná. Liší se zhruba o 30 %. A je z roku 2014. To se přece cení. Slibuji, že tentokrát si na tom dám více záležet. To zní, jako bych to minule odflákla, co? Není tomu tak. Jen jsem málo vysvětlovala, proč mám k jednotlivé písni takový vztah, jaký mám.

A pro jakou píseň jsem se rozhodla? Tentokrát jsem vybírala skutečně pečlivě. Hledám přece píseň, kterou znám dlouho a která je tak dobrá, že se k ní ráda vracím. A to ne z nostalgie, ale proto, že je prostě skvělá. Napadl mě opět Arakain ještě s Alešem Brichtou. Však je to první metalová kapela, která se mi zalíbila už v pěti letech. Ten je dobrý vždy. Ale jak často si jeho písně sama od sebe ještě dnes pouštím? Přijdde mi, že jsem to poslouchala tak dávno, že už to snad ani pravda není. Jako bych už jen tahala vybledlé příběhy z jiných paralelních realit. Ne. Musela jsem jít jinou trasou myšlenkové dráhy.
Tak jakou kapelu znám déle, než pět let moje nejoblíbenější písně od ní ješlě nezavály písečné duny zapomnění? A kterou poslouchám poslední dobou? U které písně i po tak dlouhé době nalézám nové poznatky? Jasně. jsou to Korpiklaani a jejich Keep on galloping.Tenkrát mě uchvátil videoklip. Je v něm dřevorubec, co kácel motorovkou stromy. Ten člověk pak byl potrestán a poučen partou... Korpiklaanů? Jak jen tu hordu se sekyrami a kytarami popsat? Určitě ne jako sřítky či elfy. Ne nadarmo slovo "Korpiklaani" v češtině znamená "lesní klan". Ale nechci vás zahltit terminologií. Líbil se mi hlavně duševní přerod hlavního hrdiny z bezohledného káceče v člověka, kterému záleží na přírodě.
Melodie je taková zpěvná, že jo?. A také mě tenkrát docela mátl text. Byla jsem v tom roce 2010 jestě tak mladá a tolik neznalá, že mě to docela i mátlo. Tedy refren byl anglicky, ale sloky evidentně ne a já to nepoznala. Prostě jsem tenkrát do svého matrixu nepustila fakt, že část písně může být v angličtině a část ve finštině. Zvlášť, když člověk tenkrát poznal němčinu, angličtinu, slovenštinu a možná ještě francouzštinu. Ale finština byla pro mě opravdová exotika. A věřte, že teprve nedávno jsem přišla na to, jak je to ve skutečnosti.



Uzdravování a Eurovision

14. května 2017 v 22:44 | Raja Luthriela |  Zápisky
A protože mi návštěvnost klesla zase proklatě nízko, je třeba být na blogu zase aktivní. Myslím, že i vy mi dáte za pravdu.
Mám vám tedy psát o tom, jak moje nemoc pokračovala? Kousek článku bych tomu věnovat mohla.
Hned v úterý jsem jela k doktorce, protože jsem se už naučila morálně odůvodnit marození. To byla hrůza. Já vlezu do čekárny a přede mnou asi jedenáct lidí a každý z nich byl v ordinaci snad čtvrt hodiny. 15 x 11 = 165 minut. To by přibližně odpovídalo. Ano, tak dlouhou dobu jsem tam byla. Vlastně ne, přeháním. Asi to bylo jen hodinu a půl. Někteří ti důchodci přišli asi jenom na krev. Ale i tak. Hlava mě rozbolela, nemohla jsem dýchat a v krku mi bolelo. A seďte tam takovou dobu. Že já jsem si sebou nepřinesla sluchátka, nebo něco, ale asi bych to stejně nezvládla poslouchat. A jak měl člověk ucpané dutiny a byl rozrušený, měl nutkání urputně smrkat. Z toho ho pak píchá v uších a má odřený nos bez mála do krve. Zase přeháním, ale dost to pálilo. O den později jsem tam pak měla skoro strupy.
Když už jsem konečně přišla na řadu, doktorka se mi podívala do krku, říkala, že to tam mám hodně zarudlé. Pak se mě vyptávala, kde všude mě bolí ty dutiny. Tak jsem jí ukázala na místa na spáncích, pod očima a nad obočím. Ano, to všechno mě bolelo současně.
Potom se mě zeptala na teploty. Řekla jsem, že jsem jí měla jen jeden den a pak už ne. A ještě jsem se přeřekla. Místo 37,4 jsem nahlásila 34,7. Znáte mě. Vždycky se musím nějak ztrapnit. Ale to už je jedno.
Dostala jsem antibiotika, která tentokrát nezabírají tak dobře, jak jsem očakávala a pak nějaké Clarinase, po kterém mi teda ty dutiny trochu splaskly, takže jsem mohla aspoň spát, když už nic jiného. Obojí mám už téměř dobrané. V úterý jdu na kontrolu. Vlastně se cítím mnohem lépe. I když je pravda, že to pořád ještě není ono. Po ránu se budím zahleněná.
Každopádně, ať to dopadne jakkoliv, do práce určitě ve středu půjdu. Už bych to tam zvládla. Jakmile člověk smrká krev, znamená to, že už je rýma skoro u konce. Sami si logicky odůvodněte, proč.

Co tu máme dále? Jo, už vím. Včera jsem se koukala na Eurovision. Řeknu vám, takovou nudu jsem už dlouho neviděla. No opravdu. 78% písní mi totiž přišlo úplně stejných. Prostě takové ty rakoviny, co obvykle hrají na rádiu Kiss jižní Čechy. Tedy, já proti hudebním rakovinám nic nemám, ale když je jich příliš mnoho, musím si pak pustit nějaké hudební chemoterapie, abych si zchladila pocuchané nervy.
Víte, já opravdu dokážu ocenit, když se někdo pokouší udělat něco originálně. Proto se mi tak líbila ta píseň od toho Chorvata. To je nápad. Zpívat dvěma jazyky a dvěma hlasy. Palec nahoru. I melodii to má hezkou. Zajímavé bylo i to jódlování těch soutěžících z Rumunska. I vítězné Portugalsko šlo. Španělsko zase mělo strašně hezkého zpěváka. A jak se krásně usmíval. U Francouzky se mi zase líbilo, že zpívá francouzsky. Píseň z Bulharska, Norska, Česka a Řecka byly nudné, i navzdory tomu, že třeba zrovna ta Řekyně měla moc hezký hlas, ať nehážu jen špínu. Sakra, když vím, že mám nudnou píseň, nemůžou zpívat takovým nudným jazykem, jako je angličtina. To prostě nejde. Proto taky neposlouchám kapelu Evanescence. Není špatná, jen pro mě není dostatečně zajímavá. V azerbajdžánštině by třeba mohla být. Ale on to je docela tvrdý jazyk hodně podobný turečtině. A píseň My imortal má takovou hladivou melodii, že by se k tomu něco takového ani nehodilo.
Ne, už nebudu kafrat do toho, jakým jazykem kdo a co zpívá. Hlavně to musí znít harmonicky. Z toho usuzuji, že ke každé melodii a ke každému hlasu se hodí jiný jazyk.
A nakonec oceňuji Ukajince, že se nebáli poslat do soutěže rockovou kapelu. Refrén písně zní dobře, i když taky to není nic, co by mě uchvátilo.
A víte, co byste určitě ocenili vy? Když tak bezostyšně urážím kde co (věřte, že to není ze zlé vůle), tak bych sem mohla dát nějaké písně, které skutečně považuji za krásné, že? Časem to snad bude.

Víroza, chřipka čí angína?

8. května 2017 v 17:28 | Raja Luthriela |  Zápisky
Normálně mi neuvěříte. Strašně stůňu. Prostě si mamka přinesla bůh ví odkud nějaký virus a ten roznesla po celém baráku. Jeden den měla jen takovou tu zadní rýmu. Ten druhý jí už bolelo v krku. Pak jí stoupla teplota na třicet osm stupňů a bolela jí hlava.
Mám podobné příznaky. Také nejprve zadní rýma. V pátek mě začalo trochu pobolívat v krku. Druhý den v sobotu ráno jsem se probudila a tak mě tam řezalo, že jsem myslela, že snad mám tu spálovou angínu, se kterou marodí už dva lidi v práci. A tak jsem si řekla, že počkám, jak se to bude vyvíjet dál, popřípadě si nastuduji příznaky, jako to dělá každý správný hypochondr, když uzří, že něco doopravdy není v pořádku. Dnes už vím, že to není ono. Další ten mě začala urputně bolet hlava a bolest v krku se mi ještě zvýšila. A ta rýma. Ten ucpaný nos. Ty zalehlé uši. K tomu všemu jsem měla ještě pocit, že mi malinko natekly uzliny na krku. K večeru jsem dostala teplotu a bylo mi nanic. Celý den jsem byla nucena proležet u televize. To bylo za trest. A ovladač ležel tak daleko a já to nemohla vypnout, abych mohla číst Lovce mamutů. Ale ani té četby jsem nebyla schopná. Bylo to na mojí bolavou hlavu příliš namáhavé. Jo, rýpněte si. Jsem lempl.
No jak říkám. Bylo mi tak zle, že jsem ani u toho počítače nemohla sedět déle než dvacet minut. A to je docela vážné.
A co teprve v noci. Lehla jsem si a zakrátko usnu. Celou dobu se mi zdály tak divné sny. Něco jako, že nějací lidé lopatami z jednoho tunelu hází mazlavé bahno do druhého. A když už to nebylo kam házet, někdo zařval cosi jako: "Hotovo, můžem." To jsem se vždycky pak probudila a vysmrkala jsem se, protože jsem už vůbec nemohla dýchat a nos jsem měla plný sekretu. A poté jsem znova upadla do lehkého spánku. Pracanti tak mohli pokračovat v činnosti. A takhle se to opakovalo ještě několikrát. Jediný kapesník nezůstal suchý. Měla jsem i takový mezičas, kdy jsem hodinu byla vzhůru a naříkala jak mi je divně a jak mi ta hlava bolí. Napadlo mě, jestli to není zánět mozkových blan. Také jsem si plánovala poučit se o příznacích. Moje podezření se dnes nepotvrdilo. Pak jsem naštěstí usnula tvrději a vzbudila jsem se před půl devátou.
A vůbec, je mi o něco lépe. Tedy pořád musím každých sedm minut smrkat a pálit v krku a v nosohltanu mě nepřestalo. Nicméně hlava mě nebolí a ani uši nemám tak zalehlé. A ani zimnici nemám.
Nicméně se necítím na to, abych šla v úterý do práce. Protože v práci je prach, průvan, honičky a hlavně tucet tuberáků, co se rozhodli své mikroby šířit do ovzduší. Vždyť bych zase skončila na antibiotikách. Sama přece cítím, že se nemoc ještě neblíží ke svému konci. Možná se dostala lehce za půlku, ale podle mých propočtů, mě čekají ještě tři dny, než začně všechno doopravdy polevovat. Navíc jsem dnes úplně ztratila čich a jsem poměrně zesláblá.
Dnes ráno jsem si dělala hrachovku z pytlíku. Psali tam za neustálého míchání přivést k varu. No měla jsem co dělat, abych vydržela tu chvilku stát. A přitom jsem zvyklá stát celou směnu a tohle by mě nemělo rozhodit. A to vám ani nebudu vyprávět, jak jsem necítila plyn, když mi to ve chvilce nepozornosti přeteklo a uhasilo plamínek, a pak jsem si tři minuty divila, proč mi ten vařič špatně hřeje. Ne, už nikdy nebudu při viróze používat plynový sporák. A není to už chřipka? Či nějaký mutant, který ještě není pro mojí imunitu známý? Plánuju navštívit doktorku. Snad mi řekne, co mi je doopravdy. Ale bez toho, aby poslala hleny do laboratoře, to stejně nezjistí. A stejně neznám všechny druhy a poddruhy virů a bakterií, které na světě existují.

Kreslení do hudby 3 - Na konci nadějí

1. května 2017 v 17:12 | Raja Luthriela |  Kresby

Ano, odpravdu jsem si jakýmsi zvláštním, sobě vlastním způsobem oblíbila tuto podivnou běloruskou pagan/doom metalovou kapelu.
A zrovna tahle píseň zní tak zoufale, naléhavě a urputně a přesto tak nějak vyprahle. Vyprahlá existence v živoucím prostoru. Proto ty stromy bez listí, i když evidentně není zima. Proto ta šibenice. A dál už není nic. Jen pustá kopcovitá pláň. Slunce už zapadlo a za chvíli kraj pohltí úplná tma. Proto jsem obrázek nazvala Na konci nadějí.

Kreslila jsem to voskovkami. Onehdá jsem dělala pořádek a našla jsem jich celou hromadu, tak proč je nevyužít? Stejně se jen tak válí v pytlíku a nic z toho. A taky už z nich nikdy nebudu sloupávat celé papírky, jako před deseti lety. Teprve teď jsem poznala, jak se po dlouhé dobe na voskovky bez papírku nalepí prach a jsou odporné.