Kam až vede pokec

16. června 2017 v 18:24 | Raja Luthriela |  Zápisky
Řeknu vám, že se málokdy bavím sama o sobě s cizími lidmi. Cizí znamená každý, kdo není můj příbuzný. A i některé příbuzné považují za cizí. Ať tak či onak, třeba kolegové z práce se ode mě málo kdy něco dozví. Takže když ze mě páčí informace o tom, jaké mám zájmy, co jsem dělala o víkendu, co si myslím o tom či onom člověku, na co se koukám v televizi a co že jsme vařili, vždycky mi prostě přišlo, že když nikoho s takovými hloupými dotazy neobtěžuju, tak ostatní to také nemůžou dělat. Člověk si tak během celého týdne připadá, jako při křížovém výslechu. Já vím, že přeháním. Že dělám, jako by celou osmihodinovou směnu nedělali nic jiného, než na mě mluvili. To zase ne. Ale nejspíš je přirozené, že i s takovým mlčochem, jako jsem já, by chtěli prohodit pár slov, aby věděli, s kým sdílí pracoviště. Každopádně až do teď jsem se zdráhala. Vždycky jsem měla tendenci mlžit, některé věci zamluvit, anebo dokonce lhát.
A pak jsem si řekla, že je to zbytečný, že ani ti cizí lidé nejsou lidožrouti. to už jsem za ty tři roky přece poznala. Že aspoň před tou hrstkou méně závistivých, méně nepříjemných, méně zlých, méně haštěřivých a méně fanatických lidí se můžu přestat chovat jako paranoik a psychouš a přestat maskovat své opravdivé činnosti. Přece nevraždím koťátka a nevěším je v okně. Nemám se tedy za co stydět.
A tak dnes přišla řeč na hudbu. Kolegyně si prozpěvovala jednu odrhovačku od Kabátů. Pak se mě zeptala, jestli poslouchám Kabáty. Já řekla, že někdy jo. Poté vyzvídala, jaký mám názor na Rammsteiny, a pak se ptala, co nejvíc poslouchám. Tady nastal kámen úrazu. Moje spektrum poslechu je tak neobvyklé, že to snad ani nejde vyprávět. Ale pak jsem si řekla, že povím aspoň něco, i když to, co si po večerech pouštím za písně, považuju za vysoce intimní. To je skoro diagnóza.
Či spíš posttraumatický syndrom ještě ze základky. Tam když jsem ve čtvrté třídě řekla, že ráda čtu Harryho Pottera, tak to zesměšnili, a ještě v deváté třídě mě někteří chcípáci zdravili: "Nazdar Harry Pottere." Jo, asi jsem ho neměla kreslit kdykoliv jsme měli při výtvarce volné téma. Ale vždyť jsem to dělala opravdu jen v té čtvrté třídě, pak už ne. Často si říkám, že podle šesti hňupů ze třídy nemůžu posuzovat celý svět, ale přesto když potkám někoho neznámého, od kterého nevím, co čekat, skoro vždycky se stáhnu do své ulity a jen ho z bezpečné vzdálenosti pozoruju a doufám, že on si mě všímat nebude.
No zkrátka sdělila jsem jí, že poslouchám finský folk metal. Například kapelu Korpiklaani. Ani to nebolelo. Je pravda, že poslouchám víc ruský folk metal, ale to je jedno. Tak velkou důvěru k ní zase nemám. To neříkám ani mamce.
Ona jen na to, že to vůbec nezná. Potom mi doporučila kapelu Jethro Tull. Prý že hrají strašně krásně. Že se mi to bude určitě líbit. To zase neznám já. Poslechla jsem si tedy v klidu domova několik jejich písní. Můžu vám říct jediné. Nelíbí. Takový divný hard/folk/progresive/art rock. První tři pokusy jsem ani nedoposlouchala do konce s tím, že se to nedá, klikala jsem dál. Nakonec jsem se s tím i sžila. Jako kulisy k počítačovým hrám dobré. Kdybych to poslouchala delší dobu, asi bych si na to i zvykla a po čase by se mi to začalo líbit také.
Každopádně jsem ráda, že jsem si rozšířila hudební obzory. Ona je to skutečně ta nejzvláštnější skupina, jakou jsem za tenhle rok slyšela. A i když už jí nejspíš vyhledávat nebudu, nezatracuju jí a co víc, všem doporučuju. To abyste se i vy vzdělali ohledně takovýchto vykopávek. :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 16. června 2017 v 18:40 | Reagovat

Já se také nerada bavím s lidmi se kterými pracuji, ale jak vidno, někdy to není na škodu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama