Červenec 2017

5. den hudební výzvy - Píseň, co mi změnila pohled na svět

30. července 2017 v 23:03 | Raja Luthriela |  Hudba
Objevení této písně se datuje až do doby mé temné puberty. Sotva půl roku po odchodu ze základky. Pořád jsem ještě se zuřivou nenávistí vzpomínala na bývalé spolužáky, co se mi vysmívali a k těm novým jsem jen hodně pomalu získávala důvěru. Ať tak či tak, základka ve mě zanechala hluboké stopy. Šrámy, které se teprve před nedávnem začaly zacelovat. Tehdá jsem svou nenávist rozšířila na celé lidstvo. Začala jsem se zajímat o Satanismus a dokonce Satana několikrát žádala, aby mě osvobodil s tohohle světa. Zřejmě to neudělal, a tak tu oxiduju dodnes. Dodles žasnu nad tím, jakou musím mít mocnou energetickou ochranu a jak mě osud chrání před mými zvrhlými požadavky..
Naučila jsem se poslouchat black metal. Zkrátka, měla jsem z toho všeho skoro celou devátou třídu deprese a přesto jsem k tomu všemu přistupovala s jakousi dětskou naivitou.
V prváku jsem potom napsala asi 40 básní o smrti, o beznaději, o upírech a o radosti ze samoty.
A pak jsem objevila tuto píseň, která mě mimochodem tenkrát velmi uchvátila. Ne, že bych se potom nějak závratně změnila, to ne, ale začala vě mě hlodat myšlenka, že ten Satanismus není dobrá volba. Že on je stejně cizí jako Křesťanství. Jen odvrácená strana této mince. O nic lepší ani horší, než ti uchvatitelé, co dokázali prakticky zničit pohanskou kulturu. A tak jsem si na internetu začela vyhledávat informace o Slovanech a občas i o Keltech. Pak jsem se dostala do studia ezoterických webů. Ale o tom zas jindy.
Takže ne, že by ta píseň nějak změnila můj pohled na svět, ale rozhodně mě nasměrovala na jinou stezku bytí.



O mém kreslení

26. července 2017 v 14:04 | Raja Luthriela |  Zápisky
Já jsem na něco přišla. Že mě poslední dobou baví víc kreslit, než psát dlouhé články na blog. A je docela jedno, jestli mám vytvářet nějaké mandaly, při kterých se k večeru odreagovávám od právě prožitého dne, nebo něco reálnějšího.
Asi je to tím, že já už toho v životě napsala tolik, že už to mě i lidi okolo musí otravovat. Tedy, ne, že by psaní bylo otravné, ale už asi nikdy nebudu vytvářet ty dlouhé deníčkové litanie o dvanáctistovce slov, jako na přelomu let 2011/2012. Prostě už nemám potřebu se vyjadřovat v každé kravině, která se kolem mě šustne. A abych pravdu řekla, mě už to ani u jiných nebaví vůbec číst. Ne po tom, co jsem přišla na to, že většina událostí se svým způsobem opakuje ve smyčkách.
Ale to jsem se dostala tam, kam jsem nechtěla. Měla to být úvaha o kreslení, ne? No, úvaha asi ne. Spíš takový soubor navzájem nenavazujících myšlenek. Takový výplach.

Zkrátka, přišla jsem na to, že existují tři typy kreslířů a malířů.
Ten první se vyznačuje tím, že takoví lidé vám nakreslí, překreslí a obkreslí, cokoliv chcete. Jakoukoliv krajinku a zátiší, jakéhokoliv člověka v kterékoliv poloze, jakoukoliv kopii slavného díla, prostě všechno. A ty věci budou vypadat úplně věrohodně a krásně. Mají cit v ruce, vybroušenou techniku a kreslířské zkušenosti. Ale pokud mají nakreslit cokoliv podle své vlastní fantazie, jsou v koncích.
Ve všem je tedy předčí druhý typ. Lidé tohoto druhu nejen že umí skvěle nakreslit to, co kolem sebe vidí, ale hlavně si dokážou sami vymyslet něco nového. Mají vize, vlastní nápady a nebojí se je prezentovat.
A pak jsou takoví ti nešťastníci, jako jsem já. Ti sice mají obrovské množství fantazie a nápadů, ale kreslit neumí. A je to škoda. Takovým lidem by možná pomohly kurzy, ale škoda za to plýtvat peníze. Nakonec člověk ještě zjistí že nemá talent a že to bylo k ničemu. Ale něco vám prozradím. Stejně jde jenom o to, rozdělit si předlohu, ať už tu reálnou či tu ve své hlavě na menší úseky a pak jen ztvárnit to, co je v jakém úseku. Tedy nic, co by se člověk nenaučil z tutoriálů na youtube. A zadarmo.

Tím pádem se asi nedostatkem talentu nenechám zastrašit. Protože 80% úspěchu stejně ovlivní neustálé procvičování. No co, živit se tím stejně nikdy nebudu, tak ať aspoň zabiju čas, aniž bych si musela pouštět televizi. Ta už mi stejně nemá skoro co nabídnout. Dobrá je akorát, když je člověk nemocný, ale nebaví ho ležet, takže si pustí hejkající bednu. U té se chvíli vleže udrží.

Akorát se tedy do budoucna budu muset krotit v tom, co na blog dám a co ne. Protože mám víc nepovedené tvorby, než povedené a na internet bych dala nejraději všechno.
Zkrátka, aby to nedopadlo tak, že jsem na svůj dávno minulý blog zveřejnila kresbu a k ní napsala něco ve stylu: "Obrázek je sice úplně hrozný, ale věřím, že vám se určitě bude líbit." Takže nejen, že jsem pustila do světa nepovedený obrázek, ale ještě jsem se dopustila neuvěřitelné arogance. Jako bych snad čekala, že čtenář snese všechno. Nesnese. No jak se dalo čekat, našla se osoba, kterou to neuvěřitelně pohoršilo a musela jsem se s ní pohádat.
No zkrátka jsem tenkrát byla mladá a blbá. Tedy ne, že bych dnes překypovala srářím a chytrostí, ale těch osm let je fakt znát.

Předevčírem jsem si sedla k zrcadlu a nakreslila svůj obličej. Přitom jsem přišla na to, co jsem před tím nevěděla. Že nejdříve musím kreslit brýle a oči až pak. Proč mi to nikdo neřekl? To si na všechno člověk musí přijít sám? No, o výtvarce nám říkali, že nejdřív má člověk malovat to, co je vepředu a to co je vzadu až pak. Poprvé možná i v první třídě. Ale s tímhle jsem si to tak nějak spojila až teď. Myslím, ale že to někdy v budoucnu zkusím ještě jednou. Problém je, že já mám hrozně divný obličej. Takový nenakreslitelný. Ať tak či tak, já bych se z toho obrázku nepoznala.
Taky jsem se snažila kreslit židli. Využila jsem přitom dovednosti, které jsem si osvojila, když jsem se učila kreslit záchod. Židle je možná lehčí, přesto se mi povedla mnohem méně. Je to bída. Umím jenom stromy a mandaly. Ale schválně by mě zajímalo, jestli se časem budu zlepšovat, či ne.

Strom v bažinách

25. července 2017 v 21:56 | Raja Luthriela |  Kresby
Asi už nebudu nazávat své články "Kreslením do hudby". Vždyť, ať kreslím cokoliv, vždy něco poslouchám, ne? A kdo má určovat, jestli je to ještě vyobrazení pocitů z písně, nebo už samostatný obraz, přičemž je hudba jen kulisou, že jo? Toto malodílo je spíš v té druhé skupině.
Prostě, když mi při tom kreslení či malování bude něco hrát, dozvíte se to.



Kreslení do hudby 9 - Vílí květ

22. července 2017 v 21:07 | Raja Luthriela |  Kresby
Kdo by to byl řekl, že když vytvořím mandalu, která je kreslena víc rukou, než kružítkem, že z toho vyjde tak úhledné dílo, že jo?

a
ještě některé jiné písně od této interpretky.

Když ona ta Constanze Spengler má ta zajímavou hudbu. Tedy, když jsem si to pustila prvně, přišlo mi to tak nějak složité pro moje vnímání, všechno stejné. A ještě k tomu všemu nudné. Zkrátka, než jsem se na to naladila, trvalo to několik dní. Ale protože jsem v tom viděla potenciál a cítila z toho konstruktivní vyzařování, tak jsem nad tím nezlomila hůl a pouštěla si jednu píseň po druhé. Přesto že si ty písně jsou opravdu podobné jako vejce cejci, jedna mi přece jen přišla krásnější, než ostatní. A to Kleine Sonnenfee. Tu jsem si zamilovala.
A vlastně todle je jediný obrázek, který jsem kreslila při více než jedné písni. Možná je to nejlepší. Nevím. Musím to ještě časem vyzkoušet.


4. den hudební výzvy - Píseň, co mi zvedne náladu

19. července 2017 v 18:26 | Raja Luthriela |  Hudba
Nad tímhle tématem jsem chtěla opět strašně dlouhou dobu spekulovat, pro co se rozhodnout. Ale odpověď se tentokrát nabídla docela sama. A zrovna včera večer, když jsem rozváděla svoje spekulace o tom, že podle hudebního vkusu člověka se dá přibližně poznat jeho povaha. Ale to je jedno.
Ale teď k věci. Víte, když jste znudění, znechucení, smutní, podráždění nebo nějakým jiným způsobem vyvedení z míry, pomůže vám toto. Tedy aspoň mě to pomůže. Někdy jde nahradit i písní Otvarajte kasino. :-)
Prostě potřebuju bezva chytlavou a veselejší melodii. Houby veselejší. Něco rozjuchané, ale ne zas moc. Prostě něco, co mě nadchne i po letech tak, že zapomenu na malicherné hlouposti a mám nutkání si rovnou zpívat a tančit. Bohužel jsem se text zatím nenaučila, ale já si na to někdy najdu čas. Tak se pokochejte.



Uryvky z dnešního matrixu

16. července 2017 v 0:44 | Raja Luthriela |  Zápisky
No chápete to? U tak mírumilovně, nenapadnutelné a řekla bych se docela i politicky korektní písně jako je "Zavři oči když se červenám", bych prakticky vůbec nečekala, že se u ní strhne diskuze o tom, jestli za druhé světové války měli větší zásluhy Češi nebo Slováci, či jestli byla větší svině Hitler nebo Stalin. Nechápu. V jakém divnosvětě to žiju? Musím se smát. Internetové diskuze jsou prostě cirkus. Hlavně tam, kde jsou příliš zapálení vlastenci, vegani nebo nedej bože profesionální komentátoři článků na novinky.cz. Tam je to obzvláště divný.

Také jsem přišla na to, proč tak urputně zdražuje jídlo. Nejdřív jsem si tedy myslela, že je zase nějaký nový krach na newyorské burze. Že bude nakonec rohlík brzy stát 100 korun a bankovky se budou válet na chodníku, ale protože budou mít tak nízkou hodnotu, tak se o ně nikdo ani neohne. Ale to by nám snad řekli ne? Ale Černobyl se tenkrát taky podařilo zatajit. A docela na dlouho dobu, než se to profláklo. A to je rozdíl, výbuch atomové elektrárny, a nebo problémy s burzou. Ačkoliv finanční krize se asi projevují dřív.
Ale pak mě to napadlo. Ony vlastně budou brzy volby. No ano. Volby. Politici prostě poslali echo České národní bance, ta způsobila inflaci, a tak chudáci lidi za všechno musí platit víc, než jindy. Až přijde doba kampaní, všichni budou slibovat snížení daní, zlevnění, zvýšení platů, modré z nebe, lepší počasí, omezení pěstování řepky, sněhulákům větší mrkve...
Má to ještě jednu výhodu pro ty nahoře. Ono totiž nedávno bylo ve zprávách, jestli to tak bude dál, máslo by mohlo stát 70 korun. Výborně, teď budou lidi kupovat másla jako šílení a nakonec to radikálně zlevní. Je to i vychytralý marketingový tah. Podvod na lidi. Zrada.
Po volbách máslo koupíme zase za 40,-. Já tomu věřím a už teď se těším, jak si poklepu po rameni, že jsem dobrý předvídač.

A víte, že je vlastně dobře, že o tom výbuchu v Černobylu Sověti dlouho nikomu neřekli? No opravdu. Svět by zachvátila panika a stejně by to nic nezachránilo. Naopak. Ten, kdo o radiaci ví, umírá na ní rychleji. To je dokázané.

Na jaře jsme doma vyráběli domácí paštiku a zavařili jí do sklenic. A postupně ji mažeme na chleba. Ale já jsem si tak na ni zvykla, že když jsem po dlouhé době ochutnala tu kupovanou, měla jsem chuť jí hodit psům, jak byla tak překořeněná a přesto tak chudě chutnající. To víte já jsem se namlsala vynikajícího výrobku a teď ty sráče protektorátní kvality nechci jíst. To se holt stává, no. A máslo je drahé. Ale nevadí. Nevidím problém. Máme tolik vyškvařeného sádla, že si do klidně i na chleba můžeme mazat a bude pořád na čem smažit.

A když už jsme u toho zdražování, klidně by mohli zdražit i vejce. Taky mi to nevadí. Máme ještě asi sto domácích. A jaké velké. Takové v Kauflandu stejně nemají. Ty slepice se letos zbláznili. Deset vajec za den. Kdo to sakra sní? I když teď mají to kvokací období, takže nějakou dobu nebudou mít vejce skoro vůbec. Tak něco se prodá něco sníme. Kdo by nestál o vajíčkové hody? Myslíte, že někdo vymění vejce za okurky? Ty jediné nemáme. :-)

Zelený pes - pokus o grafickou úpravu obrázku

15. července 2017 v 16:54 | Raja Luthriela |  Grafika
Tak jsem si stáhla z internetu obrázek a trochu jsem si hrála s Gimpem. Už jsem si osahala některé funkce a tudíž jsem ho přestala nesnášet. Tedy, ne, že bych ho milovala, ale už mě nerozčiluje tak, jako dřív.
A vytvořila jsem toto. Originál obrázku je pod čarou.
S tímhle se i můžu tvářit, že umím v grafických programech, i když neumím. A to se vyplatí.


3. den hudební výzvy - Píseň, co mi někoho připomene

9. července 2017 v 15:10 | Raja Luthriela |  Hudba
Jak říkám, nerada si spojuji písně s nějakými lidmi. Ono to málokdy dělá dobrotu. Protože jakmile mi ten člověk ublíží, tak píseň která mi ho něčím připomene je vždy jak šlehnutí bičem. Ale přesto se stane, že si někoho s nějakou hudbou spojím. A často i bez traumatu.
Videoklip, který vám sem nyní dávám se pojí s někým moc zajímavým. S někým, kdo mi prakticky nikdy neudělal nic dobrého. Už když jsme si ve třech letech hráli na pískovišti, praštil mě lopatičkou. Možná i proto, že jsem mu rozšlapala nějakou hromadu, co si tam uplácal. Když jsme potom byli starší, hráli jsme si už bez zbytečných násilností. Potom nějak naše vzájemné styky vyšuměly. Nejspíš proto, že on šel do školy o rok dřív, než já. Zaujal mě až okolo té osmé třídy, když jsem se dozvěděla, že poslouchá metal. A že na svém blogu má kapely, které vůbec neznám. Jedna z mála věcí, která mě tam ale doopravdy zaujala je zrovna toto. Vždycky když to slyším, tak si na něj vzpomenu. I na ty prokleté depresivní pubertální doby.
Vlastně bych mu měla poděkovat, za to, že je, ne? Vždyť jen díky jiné písni od téhle kapely jsem se začala zajímat o pohanství a o Slovany. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Ale o tom snad jindy. Možná že se k tomu v téhle výzvě ještě dostaneme.



Design 5: Lila rose 2

3. července 2017 v 19:51 | Raja Luthriela |  Grafika
Název designu: Lila rose 2
Datum vytvoření: 3.7. 2017
Vyroben pro: tento blog teprve.blog.cz


Když někdo drásá nervy

1. července 2017 v 0:26 | Raja Luthriela |  Zápisky
Víte co mě nikdy nepřestane doopravdy fascinovat? Jaké jsou mezi mými kolegyněmi z práce sadistické svině. A to doslova. Ne, nechtěla jsem to vynášet na blog, ale nemůžu si pomoct. Dneska to byla poslední kapka. Vlastně předposlední, ale kdo by to počítal.
Asi si říkáte, čím mě rozhodily tentokrát? To se podivíte. To je furt něco, ale málokdy jsem z jejich výlevů roztřesená ještě v deset večer. No zkrátka se překonaly.
Prostě si dělám svojí práci a nejde mi to, protože takovou kravinu po mě ještě nikdo nechtěl. No, je pravda, že já jsem tedy svým způsobem nešikovný člověk, který celkem dobře zvládá věci, které si už osvojil, ale když mám dělat něco, co je pro mě nové, tak i ty nejprimitivnější věci mi jdou tak blbě, až nad tím přestává rozum stát. Tak sorry. Mám lehkou mozkovou dysfunkci. Nejspíš z přidušení při porodu. Dost malou na to, aby mi dali invalidní důchod či mě zbavili svéprávnosti, ale poměrně velkou na to, aby mě ostatní považovali za postiženou nebo přihlouplou či co. Že neumím přemýšlet a neumím si v ničem poradit. Dobrá. To já o sobě vím dávno. Od ostatních to slyšet opravdu nemusím. Ale nevadí. Pak už jen stačí sedm a půl dioptrie a s věkem získanou přehnanou přecitlivělost vůči většině podnětům a život je ještě o něco větší pakárna.
Do dobrá. No, zkrátka jsem ten den svou prací neuspokojila nikoho ve svém okolí. A to se o to vždycky tak snažím. Zavděčit se všem. Splnit všechno, dokonce i věci, co si protiřečí. Hlavně aby mi někdo něco nevytkl nebo nedej bože mi nevynadal. Abych někoho nerozdráždila tím, že mu neumím přečíst myšlenky, a tak nenaplním jeho očekávání. A pak je člověk stejně nervním že všechno kazí. To jste netušili, že balení hnojiv, může být takový drasťák, co? Hlavně pro někoho, kdo každou svojí chybu i bez keců okolí bere jako své osobní selhání.
A jak mi to tak nešlo, tak ty dvě kolegyně místo toho aby mi poradili nebo si mě aspoň nevšímali, tak se rozesmály. A kdyby se jenom rozesmály a potom mlčely, tak to taky beru. Projevy emocí jsou někdy prostě nekontrolovatelné. Chápu to. Jenže ony si ještě říkaly něco jako: "To snad není možný." a "A to to jako bude dělat do konce směny? Vždyť je to práce na deset minut. "Pak si ještě neodpustili kydanec typu: "A s tímhle materiálem my musíme pracovat." To asi jako myslely mě. Potom co mi ta samá osoba minulý rok řekla, že jsem ve firmě jen z protekce, že kdyby to záleželo na ní, že už tam dávno nejsem a že jsem VIP, to nebylo nic. Ale stejně se mi z toho začalo chtít brečet.
Víte, jakmile někdo má takovéhle blbé řeči na mou osobu, já ztuhnu a nejsem schopná slova. Kdybych se aspoň dokázala bránit, ale to prostě nedokážu. Já v tu chvíli nemám žádný argument. Prostě v tu chvíli nejsem schopná uvědomit, že jsou to psychopatky, které si jen hojí svoje mindráky. Jenže já s nimi vždycky v duchu i souhlasím a to je to, co mě táhne do pekel. Něco podobného asi dělají i ty ženy, které tyranizuje partner, a nejsou schopné to někomu nahlásit.
Je to bída. Pak když je po všem, vždycky lituju, že jsem je už dávno neseřezala železnou tyčí.
A aby toho nebylo málo, přišla ke mně třetí kolegyně. Ta co mě poslala balit tu kravinu. Vynadala mi jako malému dítěti, proč to jako ještě nemám. A jestli jsem do této chvíle nějak svůj pláč dokázala udržet, tak po tomhle už teda ne. Vyhnala mě od toho, a že to udělá za mě. Zjistila, že to tak jednoduché taky není. No každopádně doufám, že je aspoň sžírá pocit viny.
Každopádně mě děsí myšlenka, že jsem tam jen z protekce. To jako potřebuju protekci, abych mohla vykonávat dělnickou profesi? Nevím. Vedoucí se mi nikdy o takové věci nezmínil a ředitel mě ani nezdraví, natož aby na mě vůbec mluvil. Ačkoliv ten nezdraví nikoho, tak nevím. Nebo je to celé jen nesmysl a ta fanatička pletichaří? Myslím, že už tam nechci být. Stejně v té fabrice jsem jen ze setrvačnosti. Tenkrát mě vzali jen na dobu určitou. Doufala jsem, že mě po půl roce propustí a já si pak najdu něco normálního. Stejně si tam zakládám jen na syndrom vyhoření, rakovinu plic a další operaci páteře. Zkrátka jsem tam od prosince 2014, smlouvu mám dávno na stálo a oni ne a ne mě vyhodit. Ale lepší, než být na úřadu práce. Tam jsou snad ještě horší tyrani, ale ti jsou takoví sofistikovaní, takže to, co od nich člověk vlastně slyšel, si uvědomí, až když je venku.

Ale já už jsem přišla na to, co chci dělat. Prodávat v antikvariátu. Když mě se ty antikvariáty strašně líbí. Takový zpravidla zapadlý krámek plný těch nejrozličnějších knih. Tam bych možná uplatnila svou lásku a úctu ke starým svazkům. Ráda se nacházím mezi regály s knihami. Normálně bych si mohla i číst v práci. Pak by přišel zákazník, chvíli by se procházel, kochal by se. Pak bych se ho zeptala, jestli má nějaké přání. On by pak odpověděl, že se jen kouká, nebo by řekl, že shání to a to. Není problém.
Teď ono těch zákazníků určitě nebude tolik jako třeba v Kauflandu, takže budu mít chvíli klidu pro sebe. K pultíku si vezmu židličku. Možná budu mít i čas na psaní své vlastní knihy. Všechno bude bez chaosu, bez fanatických hysterických úderníků, rádoby inkvizitorů a psychických upírů.
Já se asi někde musím zeptat, jestli někoho neshání. Nevím. Třeba se časem něco naskytne. Ona ta fabrika na balení hnojiv mě ani jen tak sama od sebe nevyrazí. Kdo by jim tak tiše a ochotně zavařoval do fólie hnojivé tyčky a ty tisíce lahvičkových setů na Penny, z nichž 90 % se nám stejně vrátí zpátky?
Tak, už jsem zase v klidu. Jednak jsem se aspoň okrajově vypsala ze svých zážitků a myšlenek a druhak jsem dnes našla geniální píseň, která tak neuvěřitelně kopíruje mojí nědejší náladu. Dobře se zaposlouchejte do zpěvu, do jednotlivých tónů. Tak zní rozdrásaná psychika, raněné ego, křivda. To je nářek zjizvené duše. Já si asi někde musím najít text, abych si to mohla přeložit. Baví mě si slovo od slova překládat polské písně. A víte, že jsem si naivně myslela, že už mě polský gothic rock nedokáže ničím zaujmout. A tohle mě nejen zaujalo, ale ještě to rozvolnilo moje napětí. Myslím, že už si tedy můžu jít lehnout. Stejně tu ta moucha tak otravně létá, jako by už chtěla jít spát a já jí tady ruším světlem.