Když někdo drásá nervy

1. července 2017 v 0:26 | Raja Luthriela |  Zápisky
Víte co mě nikdy nepřestane doopravdy fascinovat? Jaké jsou mezi mými kolegyněmi z práce sadistické svině. A to doslova. Ne, nechtěla jsem to vynášet na blog, ale nemůžu si pomoct. Dneska to byla poslední kapka. Vlastně předposlední, ale kdo by to počítal.
Asi si říkáte, čím mě rozhodily tentokrát? To se podivíte. To je furt něco, ale málokdy jsem z jejich výlevů roztřesená ještě v deset večer. No zkrátka se překonaly.
Prostě si dělám svojí práci a nejde mi to, protože takovou kravinu po mě ještě nikdo nechtěl. No, je pravda, že já jsem tedy svým způsobem nešikovný člověk, který celkem dobře zvládá věci, které si už osvojil, ale když mám dělat něco, co je pro mě nové, tak i ty nejprimitivnější věci mi jdou tak blbě, až nad tím přestává rozum stát. Tak sorry. Mám lehkou mozkovou dysfunkci. Nejspíš z přidušení při porodu. Dost malou na to, aby mi dali invalidní důchod či mě zbavili svéprávnosti, ale poměrně velkou na to, aby mě ostatní považovali za postiženou nebo přihlouplou či co. Že neumím přemýšlet a neumím si v ničem poradit. Dobrá. To já o sobě vím dávno. Od ostatních to slyšet opravdu nemusím. Ale nevadí. Pak už jen stačí sedm a půl dioptrie a s věkem získanou přehnanou přecitlivělost vůči většině podnětům a život je ještě o něco větší pakárna.
Do dobrá. No, zkrátka jsem ten den svou prací neuspokojila nikoho ve svém okolí. A to se o to vždycky tak snažím. Zavděčit se všem. Splnit všechno, dokonce i věci, co si protiřečí. Hlavně aby mi někdo něco nevytkl nebo nedej bože mi nevynadal. Abych někoho nerozdráždila tím, že mu neumím přečíst myšlenky, a tak nenaplním jeho očekávání. A pak je člověk stejně nervním že všechno kazí. To jste netušili, že balení hnojiv, může být takový drasťák, co? Hlavně pro někoho, kdo každou svojí chybu i bez keců okolí bere jako své osobní selhání.
A jak mi to tak nešlo, tak ty dvě kolegyně místo toho aby mi poradili nebo si mě aspoň nevšímali, tak se rozesmály. A kdyby se jenom rozesmály a potom mlčely, tak to taky beru. Projevy emocí jsou někdy prostě nekontrolovatelné. Chápu to. Jenže ony si ještě říkaly něco jako: "To snad není možný." a "A to to jako bude dělat do konce směny? Vždyť je to práce na deset minut. "Pak si ještě neodpustili kydanec typu: "A s tímhle materiálem my musíme pracovat." To asi jako myslely mě. Potom co mi ta samá osoba minulý rok řekla, že jsem ve firmě jen z protekce, že kdyby to záleželo na ní, že už tam dávno nejsem a že jsem VIP, to nebylo nic. Ale stejně se mi z toho začalo chtít brečet.
Víte, jakmile někdo má takovéhle blbé řeči na mou osobu, já ztuhnu a nejsem schopná slova. Kdybych se aspoň dokázala bránit, ale to prostě nedokážu. Já v tu chvíli nemám žádný argument. Prostě v tu chvíli nejsem schopná uvědomit, že jsou to psychopatky, které si jen hojí svoje mindráky. Jenže já s nimi vždycky v duchu i souhlasím a to je to, co mě táhne do pekel. Něco podobného asi dělají i ty ženy, které tyranizuje partner, a nejsou schopné to někomu nahlásit.
Je to bída. Pak když je po všem, vždycky lituju, že jsem je už dávno neseřezala železnou tyčí.
A aby toho nebylo málo, přišla ke mně třetí kolegyně. Ta co mě poslala balit tu kravinu. Vynadala mi jako malému dítěti, proč to jako ještě nemám. A jestli jsem do této chvíle nějak svůj pláč dokázala udržet, tak po tomhle už teda ne. Vyhnala mě od toho, a že to udělá za mě. Zjistila, že to tak jednoduché taky není. No každopádně doufám, že je aspoň sžírá pocit viny.
Každopádně mě děsí myšlenka, že jsem tam jen z protekce. To jako potřebuju protekci, abych mohla vykonávat dělnickou profesi? Nevím. Vedoucí se mi nikdy o takové věci nezmínil a ředitel mě ani nezdraví, natož aby na mě vůbec mluvil. Ačkoliv ten nezdraví nikoho, tak nevím. Nebo je to celé jen nesmysl a ta fanatička pletichaří? Myslím, že už tam nechci být. Stejně v té fabrice jsem jen ze setrvačnosti. Tenkrát mě vzali jen na dobu určitou. Doufala jsem, že mě po půl roce propustí a já si pak najdu něco normálního. Stejně si tam zakládám jen na syndrom vyhoření, rakovinu plic a další operaci páteře. Zkrátka jsem tam od prosince 2014, smlouvu mám dávno na stálo a oni ne a ne mě vyhodit. Ale lepší, než být na úřadu práce. Tam jsou snad ještě horší tyrani, ale ti jsou takoví sofistikovaní, takže to, co od nich člověk vlastně slyšel, si uvědomí, až když je venku.

Ale já už jsem přišla na to, co chci dělat. Prodávat v antikvariátu. Když mě se ty antikvariáty strašně líbí. Takový zpravidla zapadlý krámek plný těch nejrozličnějších knih. Tam bych možná uplatnila svou lásku a úctu ke starým svazkům. Ráda se nacházím mezi regály s knihami. Normálně bych si mohla i číst v práci. Pak by přišel zákazník, chvíli by se procházel, kochal by se. Pak bych se ho zeptala, jestli má nějaké přání. On by pak odpověděl, že se jen kouká, nebo by řekl, že shání to a to. Není problém.
Teď ono těch zákazníků určitě nebude tolik jako třeba v Kauflandu, takže budu mít chvíli klidu pro sebe. K pultíku si vezmu židličku. Možná budu mít i čas na psaní své vlastní knihy. Všechno bude bez chaosu, bez fanatických hysterických úderníků, rádoby inkvizitorů a psychických upírů.
Já se asi někde musím zeptat, jestli někoho neshání. Nevím. Třeba se časem něco naskytne. Ona ta fabrika na balení hnojiv mě ani jen tak sama od sebe nevyrazí. Kdo by jim tak tiše a ochotně zavařoval do fólie hnojivé tyčky a ty tisíce lahvičkových setů na Penny, z nichž 90 % se nám stejně vrátí zpátky?
Tak, už jsem zase v klidu. Jednak jsem se aspoň okrajově vypsala ze svých zážitků a myšlenek a druhak jsem dnes našla geniální píseň, která tak neuvěřitelně kopíruje mojí nědejší náladu. Dobře se zaposlouchejte do zpěvu, do jednotlivých tónů. Tak zní rozdrásaná psychika, raněné ego, křivda. To je nářek zjizvené duše. Já si asi někde musím najít text, abych si to mohla přeložit. Baví mě si slovo od slova překládat polské písně. A víte, že jsem si naivně myslela, že už mě polský gothic rock nedokáže ničím zaujmout. A tohle mě nejen zaujalo, ale ještě to rozvolnilo moje napětí. Myslím, že už si tedy můžu jít lehnout. Stejně tu ta moucha tak otravně létá, jako by už chtěla jít spát a já jí tady ruším světlem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tyrkysovydelfin tyrkysovydelfin | Web | 1. července 2017 v 22:57 | Reagovat

Páni, určitě nemáš jednoduchý život. jsou to krávy, prostě je ignoruj. Také mám problém najít argumenty v takovýchto situacích, takže jsem se naučila lidi ignorovat a věř mi- je to účinné :)

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 2. července 2017 v 15:52 | Reagovat

[1]: Však já je ignnoruju, ale oni pindají ty svoje kraviny dál a dál. Takže i když člověk ignoruje, stále je slyší a je tím zraňován. Asi si příště dám do uší sluchátka nebo já nevím. V zájmu zachování svého psychického zdraví je to asi to nejlepší.

3 Akja Akja | Web | 3. července 2017 v 22:44 | Reagovat

Pěkný článek. Neber si pomluvy v práci osobně a nebo ber a zaraduj se, že jsi někomu pomohla cítit se povýšeně nad Tebou a udělala mu tak radost. Rozdáváš RADOST, to je skvělé. Oni stejně mluví jen o sobě a ne o Tobě. Každý mluví jen o sobě. Tak Ti to bylo líto až k pláči, nevadí, alespoň Tě to vyštve dělat něco lepšího. Dovol si odejít. Četla jsem Tvůj článek mému muži a on ihned říkal, že máme několikametrovou knihovnu, že Ti dáme knihy do antikvariátu. Ale ještě bude vše jinak a skvěle, uvidíš...

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. července 2017 v 21:20 | Reagovat

[3]: To, že lidem okolo sebe dělám radost tím, že si do mě můžou rýpnout je myšlenka, se kterou se budu smiřovat ještě dlouho. Těžko se to přijímá, i když už nějakou dobu vím, že je to pravda. Ale co, já jsem si zase udělala radost tím, že jsem je pomluvila na blogu. Asi jsme si podle tvé teorie navzájem prokázaly službu. :-)
Ale třeba je to opravdu znamení k tomu, že už jsem se v práci naučila to, co jsem se měla naučit, viděla to, co jsem měla vidět, zažila to, co jsem měla zažít a poznala to, co jsem měla poznat. Že je opravdu načase zdvihnout kotvy a přesídlit se na jiné místo. Je pravda, že až do teď jsem stejně neměla žádný nápad, co smysluplného dělat. A že tedy není žádnou chybou dělat práci, která sice není nijak zázračná, ale na druhou stranu mi vlastně nevadí. Prostě se někam uvrtat a čekat na vnuknutí.
Děkuji i za nabídku knih do antikvariátu. Moc si toho vážím. Ale ono to stejně asi hned tak nebude. Já bych měla obavy hned takhle z ničeho nic provozovat vlastní obchod. Bylo by to z ničeho nic mnoho zodpovědnosti najednou. Moc rychlá a děsivá změna.
Já bych potřebovala nejdřív, abych tam jenom prodávala. Majitel by byl někdo jiný. Já bych se tak aspoň sžila s prostředím, a po nějaké době by se ukázalo, jestli bych stála o to provozovat antikvariát vlastní. A třeba mě pak napadne zase něco jiného.

5 Akja Akja | Web | 4. července 2017 v 21:47 | Reagovat

[4]: :-)
Tak to je ono, to už je veselejší Raja, já jsem toužila celou školu dělat učitelku v mateřské školce, ale nezvládla jsem hudebku, tak mne nevzali na tu školu, ale stejně jsem se do té školky nakonec dostala a vůbec se mi to nelíbilo. Pak jsem chtěla prodávat knihy, tak jsem byla vedoucí knihkupectví a bylo to jen o prodeji, počítači a penězích a vůbec ne o knihách, tak to také už dávno nedělám. To, co je Tvé opravdové poslání poznáš podle toho, když si budeš říkat svá přání a které Tě rozbrečí, to je ono...

6 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. července 2017 v 22:28 | Reagovat

[5]: Tak v tom případě jsem ještě nenašla žádné, které by mě rozbrečelo. Asi nezbývá nic jiného, než zkoušet různé věci a získávat tak zkušenosti, které se stejně nakonec budou hodit. Třeba nakonec každé místo mi má co nabídnout, až už je to sebedivnější kravina.

7 Fellien Fellien | Web | 5. července 2017 v 19:40 | Reagovat

No a nenapadlo tě třeba místo toho, abys dělala věci tak, aby ses zavděčila ostatním je dělat radši tak, aby ses zavděčila sama sobě? Stejně se nikdy nezavděčíš všem a můžeš se třeba na hlavu stavět. Nejlepší je dělat to co ti dělá radost a dělat to nejlíp tak, jak umíš, aby sis pak TY mohla říct, že jsi se sebou spokojená. A ne aby ti to říkal někdo jiný. Pak ti půjde všechno mnohem líp a problémy půjdou společně s tvými kolegyněmi do kelu :).

8 Neznámá Neznámá | Web | 10. července 2017 v 22:13 | Reagovat

I když se to těžko říká, buď se jim musíš postavit a nebo je ignorovat, tak že tě to nebude ani trošku štvát. Takový lidé si většinou léčí problémy, které mají jinde a tu zlost si vylévají na někom jiném. Já šla třeba v práci na neschopenku a všechny kolegyně mi psaly hnusné smsky a když jsem přidala fotku na sociální síť, kde jsem byla na svatbě, tak ji v práci nalepily na nástěnku a napsaly k tomu určitou větu. Přitom já měla každý den 6 hodin vycházky. Vidíš tu závist a to, jak si své probléme vybily na mě? Tak to přesně oni dělají tobě a nesmíš si to nechat líbit. Já si řekla jak je mi to jedno, ale užíralo mě to a skončila jsem s psychickou poruchou v nemocnici. Musíš se nad to povznest. A to, že někdo řekne, že jsi tam z protekce? To jako vážně? A proč tedy máš smlouvu na dobu neurčitou? kdyby jsi tam byl z protekce, určitě tě nebudou trpět tak dlouho, takže určitě nejsi tak neschopná jak si myslíš. A ten antikvariát. Není nic jednoduššího, než do nějakých jít a předat životopis, popř. se spojit s někým s vedením. Teď je doma, kdy lidé pracovat nechtějí a na trhu práce je nedostatek lidí a přebytek práce. Takže věřím v to, že kdo hledá, ten najde. Už jen to, že dáš někam životopis je dobrý krok, protože spoustu firem si životopisy zakládá a pak když shání zaměstnance, tak tyto životopisy obvolávají. S chutí do toho! Máš na to!

9 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 11. července 2017 v 19:32 | Reagovat

[8]: Jak říkám. Ignoruji je. Nebo aspoň předstírám, že je ignoruji. Přesto nejde neslyšet, co říkají. Asi si přece jenom přinesu sluchátka a jakmile spustí ty svoje hnusné kecy, tak si pustím hudbu na plné pecky.
CO se týče toho antikvariátu, už se psychicky připravuju, že až budu mít za 14 dní dovolenou, že si ty všechny dva antikvariáty, co jsou v nejbližším městě a zeptám se jestli někoho neshání. Ale je fakt, že by přece jen bylo lepší poslat emailem životopis. Jestli teď nikoho neshání, to neznamená, že třeba za půl někoho potřebovat nebudou. Nedávám tomu naději, ale pětiprocentní šance přece jen je.
Každopádně děkuji za povzbuzení.

10 bomodotoda bomodotoda | Web | 11. července 2017 v 19:57 | Reagovat

[9]: pokud víš, že jsi ve své práci dobrá, tak je krávy úplně vypusť z hlavy. no na e-maily se často lidé neozvou,být tebou, bych si životopis vytiskla, přímo tam zašla a zeptala je, jestli někoho neshání, nebo jestli mohou tvůj životopis předat někomu z nadřízených, že by jsi měl zájem o tuto pozici a byla by jsi ráda, kdyby se ti v budoucnu ozvali. Přece jen obličej se pamatuje lépe, než e-mailová adresa. nebo udělej obojí a budeš mít ten největší pocit jistoty.

11 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 11. července 2017 v 20:16 | Reagovat

[10]: Nejhorší je, že já jsem dobrá jenom v něčem a že ony čekají na každou chybu, aby člověka mohly ztrapnit. Ale já už je neřeším. Musím se holt smířit s tím, že ony jsou hvězdy, co si snad myslí, že nad ně není. Stejně je tam skoro nikdo nemá rád, protože se takhle chovají skoro ke všem.
Jinak, hned jak budu mít novou barvu do tiskárny, tak si to vytisknu. I když bych si připadala jako šprt, kdybych se někam vetřela a hned ukazovala životopisy. Ale já jsem svým způsobem šprt, takže je to stejně jedno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama