Říjen 2017

2. drabble na prání: Hádka o kuchyň

11. října 2017 v 12:43 | Raja Luthriela |  Drabble
Tripple drabble pro Veru

Když jsem toto drabble na přání psala a musím přiznat, že jsem hodně dlouho váhala, co napsat, aby to odpovídalo zadání. Také jsem si musela nastudovat, kdo že to ten Darth Vader vlastně je. Tenkrát mi to nepřišlo moc komediální. moc komediální. Jenže ono je to tak avsurdní, že se musím i pousmát. Takováto zadání miluju.

Název: Hádka o kuchyň
Počet: slov: 300
Slova: Řiťolezec, 48, být na střeše, měsíční obinadlo
Postavy: Solnička, Postavička Darh Vadera, Mamut
Žánr: Tripple drabble, veselé

Po tom výbuchu atomovky už nic nebylo jako dřív. Solnička se vždycky těšila, jak přijde nějaký člověk a posolí s ní jídlo. Ale co teď? Už jí ta samota pomalu začínala lézt na mozek. Zrovna měla záchvat zuřivosti, při němž srážela ze stolu všech čtyřicet osm vidliček, které při pádu na zem hlasitě volaly o pomoc, když se ozval ode dveří hluboký hlas: "Jsem Darth Vader, temný pán ze Sithu a přišel jsem si podmanit tuto kuchyni."
Solnička se podívala po směru zvuku a spatřila asi dvacet centimetrů vysokou hračku, která se probouranou dírou ve zdi na opravdovém živém velkém mamutovi pomalu blížila k ní a pak skočila k ní.
"Co tu chceš, sakra? To je moje kuchyň, a zbavím se každého, kdo usiluje o mou vládu!" řvala Solnička a chtěla ho shodit také. Trochu se však přepočítala, protože Darth Vader jen mávnul rukou a ona se vznesla do vzduchu.
"Veškerý odpor je zbytečný, maličká. Já jsem neporazitelný."
"Ty? To skutečný Darth Vader je mocný a neporazitelný. Kdybys neměl s sebou toho mamuta, nejsi nic. Ve jménu Dáleků vyhladit, vyhladit, vyhladit!" ječela.
Mamut se jejího řevu lekl a dlouhým chobotem srazil poličku s talířky. Máchal s ním sem a tam. Dart Vader jen tak tak uskočil. Přitom nechal spadnout Solničku zpátky na stůl. Té ale při pádu napraskl bok.
Žalostně se rozplakala: "Ty neřáde. Tys mi ublížil."
"Vzdáš se tedy?" otázal se on.
"No tak teda jo. Budu ti pomáhat v udržení tvého postavení tady v kuchyni. Jsou tu jistí rebelové, kteří by tě o něj chtěli připravit. Třeba gumoví medvídci by proti tobě šli v první linii."
"Ty jsi neuvěřitelný řiťolezec, Solničko." zasmál se a ránu jí obvázal měsíčním obinadlem. Tvou nabídku přijímám. Pohlídej mi mamuta. Já ještě dobudu střechu. Protože být na střeše, znamená vládnout celému domu.

1. drabble na prání: Konec?

11. října 2017 v 12:28 | Raja Luthriela |  Drabble
Tripple drabble pro Nianu
Když jsem tenkrát napsala, že miluju výzvy, ani ve snu mě nenapadlo, jak ty výzvy můžou být těžké. Tolik postav. Tolik slov, které jsem musela použít. A to všechno vměstnat do tak krátkého úryvečku. Je to tak očesané. Mělo by to i potenciál, kdybych mohla těch slov použít aspoň 900. Je zázrak, že se mi podařilo vytvořit něco, co by dávalo aspoň trochu smysl a mělo to nějakou pointu. Úryvečky prostě nejsou můj šálek čaje. Musím se to prostě ještě naučit.

Název: Konec?
Počet slov: 300
Slova: nemůžu, smrt, deprese, úsvit, zataženo, láska, přátelství
Postavy: Sayma, Tobin, Noah, Lili, Maybe
Žánr: Tripple drabble, smutné

"To nemůžu zvládnout," plakala Saima. Byla odpolední přestávka a tak se svými dvěma kamarády seděla v prázdné učebně. "On je pryč. Mou jedinou lásku si vzala smrt."
Lili ji vzala kolem ramen: "Ale Saimo, vím, že je to smutné. I my jsme měli Carla rádi. Ale musíme všichni jít dál."
"Nemůžeš se přece utápět v depresi a zanedbávat všechno ostatní. Ani naše přátelství. Chápeme, že chceš být teď sama, ale kdybys cokoli potřebovala, tak se na nás obrať."
"Nech mě, Noahu, já nepotřebuju pomoc. Já chci taky umřít."
"Takhle přece nemluv," zvolala pohoršeně Lili
"Dejte mi pokoj. Oba!" Obrátila k oknu. Venku bylo zataženo, a co nevidět začne pršet.
Do třídy najednou vtrhli Maybe a Tobin.
"No ne," usmála se Maybe. "Koho tu máme? Ubrečenou Saimu, tlustoprdku Lili a - toho divného. Jsi snad teplej, že kamarádíš s holkama?"
Tobin se zmateně zadíval na ty tři a pak na Maybe: "Hele, nepřeháníš to trochu?"
"Však si tihle ňoumové zaslouží zvednout mandle. Chtěli jsme mít rande a tihle jen zaclání."
"Tak půjdeme jinam. Nebuď tak nabručená. Třeba i venku v křoví je místo. Sice je tam zima, ale nás přece hřeje láska, ne?"
"Prosím tě, drž hubu," zavrčela Maybe a ruku zaťala v pěst. "Mám těch vtipů po krk. Už mě to nebaví. Potřebuju pořádného kluka a ne šaška."
Noah, Lili i Saima sledovali celou scénu.
"Tak to asi budeme muset skončit," pokrčil Tobin rameny. Ani šašek se nenechá pořád urážet.
"Trhni si!" zvolala Maybe a zabouchla za sebou dveře.
"Omlouvám se za ni. Nikdy si neviděla do pusy," povzdychl si Tobin.
"To nic," uklidňovala ho Lili. "Hlavně, že ses jí zbavil."
"Chová se hrozně. Je mi líto, co se stalo Carlovi, Saimo."
Saima se po mnoha měsících znovu pousmála. "Děkuji."
Noah si oddychl: "Myslím, že jsem právě zahlédl úsvit nových nadějí.

Samota, bouře, moře

11. října 2017 v 11:59 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Ano, pořád ještě přendavám své literární bludy z povídkového blogu na tenhle. A k tomuhle jsem dokonce dopsala autorskou poznámku. Ale je se spoilery, takže si ji přečltěte až potom. Pokud ovšem vůbec spoilery vadi už útvaru o 521 slovech.
Tato povídka je ze začátku ledna. Psala jsem jí tenkrát do nějaké soutěže. Víte, tenkrát se mi ani nelíbilo, co jsem napsala, ale když do tak s odstupem čtu, tak to zas tak hrozné taky není.

Transylvánský sen

10. října 2017 v 12:32 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle už je prastaré dílo. Takové krátký výstižný úryvek z roku 2011.

Šplháš zadýchaně do vysokých kopců temné Transylvánie. K jednomu starému hradu. Spíš zřícenině. Už nemůžeš, ale vidina bohatství ti zatemnila rozum. Ano, tam, kde bydlel sám Vlad, řečený Drákula, musel být přece poklad. Byl to šlechtic. Musel být bohatý. Navíc měl tak mizernou pověst, že to tam ještě nikdo nestačil rozkrást. Ano. Muselo to být tak. Staneš před hradní bránou. Ani si nevšimneš obrovské cedule, která hlásá: "Transylvánské muzeum" a pod ní: "Celý objekt je sledován průmyslovou kamerou."
Prostě jen zatáhneš za zrezivělou kliku a otevřeš dveře. Překvapí tě, že to jde tak lehce a že ani nevržou, jako by se celou dobu používaly. Zachvátí tě strach. Že by ta legenda byla pravdivá? To o upírech, a tak? Nemožné. Kdo by na ně věřil v dnešní době? Vejdeš dovnitř. A tam... prostě spousta lidí, co si ukazují prstem na všelijaké portréty a starodávné nádobí. Co se to děje? Jdeš ještě o krok dál a za tebou se ozve ženský hlas: "A vstupné platit nebudete?"

Ty stojíš jako přikovaný k zemi. Tohle je přece stará zřícenina, léta neobývaná. Ani pes po ní neštěkne. Tak proč najednou vstupné? To se ani tenkrát neplatilo při vstupu do hradu. A co ti lidé? Co tu dělají? A pak ti konečně vše došlo. Těšil ses, až objevíš starý Drákulův poklad. Jenže, když je to nyní předělané na muzeum, budeš-li tu loupit, tak tě zavřou. Stejně i přes ten šok ti spadl kámen ze srdce. Tak on je to s těmi upíry přece jen nesmysl. Vytáhneš tedy peněženku, koupíš si lístek a jdeš dál. Nevšiml sis však, a nevšiml si toho ani nikdo jiný, že za tou slečnou, co tu vybírala vstupné, stálo velké zrcadlo, ve kterém nebyl vidět její odraz...

Dopis na rozloučenou od patera Patrika

10. října 2017 v 12:08 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle jsem kdysi psala do nějaké soutěže. Snad tako někdy kolem toho roku 2012. Ale je to velice zajímavý literární útvar. A už tenkrát jsem měla zálibu v psaní takových těch rozpolcených postav. Hlavně mužů.

Delirium nepřišlo

10. října 2017 v 11:41 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tahle povídka je z podzimu 2012 z období metanolové kauzy. A je specifická tím, že je psaná ve druhé osobě. Protože většinou se píše v první anebo ve třetí. A učitelka nám tenkrát řekla, že to v té druhé nejde. Vzniklo to tedy jakoby na truc. A nevím, proč mi nějaký blázen tenkrát řekl, že je to dlouhé. Má to jen 628 slov. :-)

Osiřelá

9. října 2017 v 13:51 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tak je tady to, co jsem si plánovala už několik měsíců. Přendat, povídky z povídkového blogu Na hlavní blog. Je zbytečné mít dva. Asi si o mě musíte myslet už řadu let to, že jsem trapná, když nedělám nic jiného, než že ty svoje kraviny přendavám z jednoho blogu na druhý. Ale co, je to jedno.
Tahle povídka je napsaná na konci listopadu 2016 podle skutečné události. Ne, že by to byla nějak výrazná událost, ale překvapující moment jsem přece jen zažila. :-)


Přehled povídek

9. října 2017 v 13:13 | Raja Luthriela |  Povídky

Kapitolovky

DOPSANÉ

Na hranici smrti
Příběh o inkvizitorovi Richardovi, který zemře, ale protože má tak moc rád svůj majetek, jeho duch neodejde do říše mrtvých a rozhodne se ho chránit před svými příbuznými, přičemž mu hrozí i velké nebezpečí.

NEDOPSANÉ

Potomci Bellatrix Lestrangeové - 1. díl (FF)
Jedna z nejvýznamnějších Smrtijedek Bellatrix, v den pádu lorda Voldemorta se svým manželem zplodí syna a o pár měsíců později ho porodí v Azkabanu. Podaří se mladému Sebastianovi Lestrangeovi při studiu v Bradavicích? A jak se mu povede poté, co znovu povstane lord Voldemort?

Jednodílné


8. den hudební výzvy - Píseň, co mě rozpláče

4. října 2017 v 16:09 | Raja Luthriela |  Hudba
Tak tohle téma mi dalo zabrat.Prý, píseň, nad jejímž textem se rozpláču. Přemýšlela jsem o tom. Ona se opravdu občas objeví píseň, která mě rozbrečí. Většinou nějaká nově objevená. Později se vůči ní stanu imunní a zase nic. A tak jsem čekala, až mě napadne píseň, která má i po letech ještě nějaké účinky.
Vzpoměla jsem si na tuhle. Ale musím si jí taky zpívat. Pouhý poslech není takový. :-)
A stejně si myslím, že mě stejně víc dojímá melodie, než text.