Osiřelá

9. října 2017 v 13:51 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tak je tady to, co jsem si plánovala už několik měsíců. Přendat, povídky z povídkového blogu Na hlavní blog. Je zbytečné mít dva. Asi si o mě musíte myslet už řadu let to, že jsem trapná, když nedělám nic jiného, než že ty svoje kraviny přendavám z jednoho blogu na druhý. Ale co, je to jedno.
Tahle povídka je napsaná na konci listopadu 2016 podle skutečné události. Ne, že by to byla nějak výrazná událost, ale překvapující moment jsem přece jen zažila. :-)




Bylo pozdní listopadové odpoledne. Foukal lezavý větřík a ona šla po rozbahněném poli společně se svým psem. Křížencem jezevčíka s nějakým větším loveckým plemenem. Milovala tyhle procházky mimo civilizaci. Nikde nikdo a úžasný klid. Nebyla slyšet auta. Jen odkud si z místa tři kilometry vzdáleného byl slyšet vlak. Možná bude v noci pršet. Vnímala jen vůni vlhké hlíny a podzimní vzduch a její rodná ves tak daleko za obzorem. Obilí posečené, brambory sklizené, všechno zorané a připravené na dlouhý zimní spánek, aby se na jaře mohlo zase sít a sázet. Na stromech v nedalekém větrolamu už nebyly skoro žádné listy. Šedé neprostupné mraky schovávaly slunce i modrou oblohu, že bylo docela šero.
Ne, už dávno nehrozilo, že by mohla potkat nějaký zbloudilý traktor nebo kombajn, co by jí vyrušil z rozjímání.
Skoro romantika. Zastavila se a ohlédla se zpět. Dnes si vyšla dál než obvykle a ještě k tomu na neznámé místo. Chodila po polích v různých kruzích a oklikách tak dlouho, že kdyby nebyl vidět vysílač na nejvyšším kopci v kraji, svojí vesnici by jen těžko našla. Takhle má aspoň svůj spásný maják. Důležitý bod jako připomenutí toho, že se jen tak nemůže ze dne na den sebrat a jít na vandr, jako to často dělali princové i obyčejní chasníci v pohádkách. Mohla s i tak dovolit jít dál a dál. Mimo všechny polní cesty jen přes podmáčené louky a oraniště. A všude ticho a nesvázanost samoty bez lidí. Jen tady mohla být sama sebou. Jen někde daleko od lidských obydlí a přesto tak blízko, co by kamenem dochodil. Je to osvobozující. Být mimo soukolí všední reality. Ne, nevracela by se, kdyby nepotřebovala jíst a spát. Kdyby na tom nezáviselo její přežití. Zpátky prostě časem musí.
Šla dál a prozpěvovala si melodii severské balady "Herr Maneling".
"Počkej, Funíku," řekla náhle svému psovi. "Tady je zapomenutý brambor, já ho vezmu s sebou." Poté přišla na to, že je shnilý a zahodila ho opodál. "Tak příště, no."
Vyhovovalo by jí žít kočovným životem jen z toho co příroda a dobytek dá. Jen se skupinkou pastevců se trmácet krajem a jen na zimu se vracet do malých chýší.
Vlastně jí ta rozlehlá pole připomínala rozsáhlé planiny Mongolska. Jen zvlněná i rovná krajina a jinak nikde nic. A tak málo obyvatel na tak velkou rozlohu.
Lidé se mezi sebou rádi trýzní. Nikdy doopravdy nevěděla proč. Možná kolem sebe kopou jenom proto, že se cítí něčím ohroženi. A často také proto, že si mezi sebou závidí. Mnohdy bezpředmětně. Mezi darem a prokletím je často jen tenká hranice, jež na mnoha místech i zaniká.
Využívali jí. Vetřeli se vždy do její přízně. A když něco potřebovala ona, poslali jí mnohdy tam, kam paprsek slunce nezasvítí a zpěv ptáků nedolétne. Hluboko do řitního otvoru, kam také patří. Odhodili jí jako kus hadru a neuměla ne jim ani ubránit. Jako odpad, co splnil svůj účel, a bylo třeba se ho zbavit.
Tak už to asi chodí. Kdo si svoje postavení neumí vybojovat a udržet, je jen a pouze zoufalec, plácající se jako ryba na suchu, do které si každý může kopnout. A jako s takovým se s ním jedná.
Proto se vždycky uchylovala do ústraní. Daleko od lidí a daleko od reality. Protože život v imaginárním světě je vždy opravdovější, nežli ten reálný. Často dává i větší smysl.
Stočila svoje kroky trochu doleva na louku směrem k nějakým stromům. Ne, tady opravdu ještě nebyla. Tohle místo ještě neviděla. Jedna její noha dál míjela druhou. Nekoukala napravo ani nalevo. Jen na ten porost s průchodem uprostřed. Kdesi na zemi se rýsovalo cosi šedého. Co to asi je? Že by asfaltka? Opravdu? Je radno v neznámých končinách tohoto světa věřit svému zraku? Asfaltová cesta vedoucí z louky? Moment. To jako vážně? Asfaltová polní cesta? Ta musí vést k nějaké obzvláště vyspělé vesnici, ne? Vydala se tedy po ní. Psa si vedla s sebou na vodítku.
Úzká silnička lemovaná nejdříve mladými stromky a křovinami a později kopřivami se svažovala do mírného kopečka. A ona šla skoro patnáct minut a pořád nic zajímavého. Jestli to vede jen na jinou louku…
Už začínala být zklamaná a pomalu se chtěla vrátit. Ale v tu chvíli uviděla u okraje ležet nějaké plechovky. Fuj, to to ti blbci nemůžou dát do popelnice? Nesmí to tu takhle nechávat. A pak mi svitlo. Bordel znamená člověk. A člověk znamená shluk domů. Vesnice a města. Byla neskutečně zvědavá. Kam to proboha došla? Co to asi bude? Šla dalších pět minut a míjela jakýsi polorozpadlý baráček obehnaný rezavým pletivem, kde nějaký stařík cosi kutil. Bez většího zájmu ho pozdravila a trmácela se dál.
Teď už neviděla jen náhodné náletové dřeviny a křoví, ale docela i kultivovanou alej. Každopádně to nevypadá na žádnou důležitou obec. Co to asi může být na zapadákov? Nebo tu nic není?
A náhle se po pravé straně vynořila budova jen s polovinou střechy. Štít rozbořený a střešních tašek chybělo mnoho. Místy bylo možné spatřit prohnilý krov. Zdi téměř bez omítky a s vyvalenými cihlami. Ale jinak to docela připomínalo kravín. Jako ten co je v její vsi, jen tenhle je menší, v daleko horším stavu, ale taky opuštěný a dávno nepoužívaný. A ještě jedno měly společné. Byly až po strop naplněné balíky slámy. Tady jim to ale musí moknout, ne? Pozorovala to s nadzdvihnutým obočím.
A o dvacet metrů dál už viděla pár oprýskaných domů. Asi patnáct. Maximálně dvacet. A za nimi malý borový lesík. Taková zahnutá široká ulice s rozmláceným asfaltem. Hlavně že ta cesta z louky vypadala daleko lépe. Úsměvné. Jako by to vystihovalo mentalitu lidí ve všech vesnicích v nejbližším okolí.
Ale co to je za obec? Jak se jmenuje? Cedule nikde. Přemýšlela, jestli to tu nemá blíže prozkoumat, ale bylo pozdě. Obrátila se a šla zpátky. Staříka se ale ptát nebude. Vypadala by jako blázen, který někam dojde a neví kam. Proč se už konečně nezbaví toho paranoického strachu, co si o ní kdo bude myslet?
A je zase zpátky na té polní cestě a všimla si železné tabulky, kterou před tím přehlédla. Na ní stálo: "STAVBA POLNÍ CESTY FINANCOVANÁ Z FONDU EU."
Málem vyprskla smíchy, protože tohle už se nedalo předejít s vážnou tváří. Až sem se evropská unie dostala? Na tenhle konec světa? Zajímavé.
Ne. Teď už jí její bývalí spolužáci nebudou moct předhazovat, že její vesnice je prdel, protože viděla tuhle.

A šla svižným krokem směrem ke svému známému vysílači. Stejně se už se mělo za chvíli stmívat a cesta je ještě dlouhá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama