Srpen 2018

Po větru

30. srpna 2018 v 17:03 | Raja Luthriela |  Fotografie
Konečně přidávám fotky z další nedělní procházky. Tentokrát jsem to nějak odflákla. Mám jenom dvě. Vlestně je to i tím, že jsem po cestě zapomínala fotit. A vlastně nebylo co. Nerostlo tam nic nového. Ani nebyl žádný speciální mrak. Slunce jsem už taky kdysi si vyfotila. Takže nic. Ale hlavně jsem se snažila natočit nějaké video, Drezúrovala jsem ten foták tak dlouho, až se vybila baterka a stejně jsem nic nenatočila. Asi nejsem dost silná na to, abych psychicky unesla pohled sama na sebe a poslech svého hlasu. Takže nic.
A vůbec jsem už zažila příjemnější procházky. Chtěla jsem si vzít vestu. Mamka mě přesvědčila, že si jí brát nemám, že je tam teplo. Byla mi zima a kus procházky jsem byla docela rozčílená. Foukal takový ledový vítr. Dokonce jsem už byla ochotná se otočit a vrátit se domů. Pak ale vysvitlo slunce a bylo mi zase strašné horko. A když zalezlo, ten vítr byl strašný. A tak jsem vždycky na rozcestí zkoumala, ze které strany fouká nejméně a tudy jsem šla. A člověk se s tím nezvyklým počasím docela sžil a bylo to fajn. Tak do teď bylo na procházkách přes třicet stupňů. Náhodou je sedmnáct a je to zase špatně. Já už preventivně říkám přírodě: "Hele, vůbec si mě nevšímej. Dělej si co chceš. Ať je jak chce. I kdybys mi chtěla stokrát vyhobět, já spokojená stejně nebudu. Ty víš stejně nejlíp, co máš dělat..."

A teď pár slov k fotkám. Já nevím jak u vás, ale u nás snad už pět neděl pořádně nepršelo. Letos je přímo báječné sucho. Ba přímo úžasné. Usychá i řepka. To byl vždycky můj sen. Problém je, že usychá u všechno ostatní.


Zelená je snad jen ta louka vzadu. Obvykle je velmi podmáčená. V době, kdy je vše totálné vysušené, je ona zelená. V takových dobách je však všechno moro pryč, a jde po ní normáílné chodit. A i stromy se ještě drží.


Cesta k horám

27. srpna 2018 v 14:15 | Raja Luthriela |  Kresby
V sobotu večer jsem si vzpoměla na píseň od kapely Škwor, "Milionu hvězd se ptáš".A tak si to pouštím. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté... poosmé... a pak jsem si uvědomila, že je to úžasně obrazotvorná píseň. A tak jsem vzala papír, tužku, pastelky a začala jsem kreslit svojí vnitřní vizi.


15. Sražená

26. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Básně
Sražená

Sražená k zemi pěstí byla.
Zmlácená, ani nedutala.
Pláče tak nahlas, až to rve uši
a její slzy nic nevysuší.

Zklácená k zemi naříká, sténá.
Ustrne se nad ní kdejaká stěna.
Omítka se drolí pod jejím žalem,
až se i cihly rozbrečí málem.

Tříhlavá nestvůra hlídá jí v noci.
Tříleté vězení snoubí se s mocí.
Přes den jí střeží černá kuna,
která svůj trest nikdy nevykoná.

Diplom od Psycho Vampire za 1. soutěž v psaní

25. srpna 2018 v 19:07 | Raja Luthriela |  Diplomy a ceny
Onehdá jsem se u Psycho Vampire zúčastnila psací soutěže a vyhrála. Musím sem přece dát diplom.
Děkuji, je pěkný.


Víkendové rozjímání

22. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Fotografie
Obvykle praktikuji nedělní fotografické procházky, ale tentokrát jsem si vyšla s foťákem i v sobotu, protože jsem byla trochu rozčilená a potřebovala jsem se odreagovat.

SOBOTA

Zpočátku jsem šla cestou, kterou už znáte z článků: Mrazivá záře, Mezi květy a Nedlouho po dešti. Velmi oblíbená procházka. A protože jsem neměla žádný konkrétní cíl, kam dojít, spoléhala jsem na náhodná znamení a synchronicitu.


Já a na titulce?

21. srpna 2018 v 19:25 | Raja Luthriela |  Oznámení a upozornění
Včera jsem se podívala na TopList a zjistila jsem, že jsem tu měla nějakých 30 lidí za den. Divila jsem se. Jak to? Ten den jsem nevydala žádný článek a dokonce mám dojem, že jsem nikomu nenapsala žádný komentář. Já jsem sice začala tak trochu praktikovat Feng Shuej, nicméně sektor slávy je pořád v tom samém dezolátním stavu. Jen jsem utřela prach na té ohyzdné knihovničce a přerovnala knihy. Zase takový efekt to mít nemohlo. No, nakonec jsem nad tím večer mávla rukou s tím, že se asi zase stala nějaká chyba matrixu a dál jsem to neřešila. Šla jsem spát.

No a až teď jsem si všimla, že se můj blog dostal do blogů dne. Čím jsem si to jen zasloužila? Ne, že bych si snad chtěla stěžovat. To ne. Spíš mě mrzí, že jem si toho nevšimla dřív.
Je jasné, že jsem do komentářů na Srdci blogu před nějakou taky přispěla návrhem, co by se na blog.cz mohlo vylepšit. A protože jsem to rozdělila do dvou komentářů, asi si mě museli nějak všimnout. Nějak se mi odměnit. Každopádně moc děkuji za to, že mě vybrali.
Tak proto jsem měla o fous vyšší návštěvnosat, než obvykle. Samozřejmě že na můj blog ledaskdo ze zvědavosti kliknul. Potom zjistil, že tu není nic zajímavého a už se nevrátil. Dneska už je zase vše při starém. Takže v tom všem není třeba hledat nic nadpřirozeného. Stačí pozorně prohlížet titulní stranu.

Ale třeba ten úklid v pokoji nějakou zásluhu měl. Když člověk ulidí, jakoby tím provzdušnil prostor. Získá tím novou energii a má tak chuť se angažovat někde mimo svůj obvyklý rámec. Tak proto. :D


14. Na lepší časy

19. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Básně
Toto je svým způsobem geniální a blbé zároveň. Jestli je něco stoprocentní symbolismus, tak je to tohle. Ani nezjišťujte, jaké pohnutky způsobily, že to muselo být vytvořeno. V některých naladěních by se prostě básně psát neměly.

Na lepší časy

Po bitvě svítá na lepší časy,
když kvílící coura odešla spát.
Uprav si konečně nějak ty vlasy,
ať můžu konečně odejít srát.

Plamínek naděje umírá v koutě,
když oslí uši stříhají metr.
Na hostinu sov duchové zvou tě,
když zavírá brány svatý Petr.

Jako Stonehenge

15. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Fotografie
Oni sice říkali, že se ochladilo, ale tuhle nedělní procházku mi bylo úplně stejné horko, jako tu předchozí. Ty tři stupně už nic neznamenají. Ale nevadí. Fotkám to neuškodilo.

U tohohle je poznat, že to je docela běžný jetel. Ono jak v pátek pršelo, tak je nějak hezčí.


19. den hudební výzvy - Originální píseň

14. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Hudba
Teď je na řadě píseň, u které se mi líbí její originalita. Která je ale vlastně originální? Každá se vlastně snaží podobat stylu, ve kterém je vytvořena. Běžnému škatulkování se lehce vymyká Vilém Čok a Jiří Korn. V téhle písni jsou dokonce spolu. Je to docela i zvěrstvo. Potom kapela Wohnout. Úplně nejvíc se vymyká Jana Kratochvílová. Z těch zahraničních je to hlavně Marilyn Manson a Lady Gaga. Samozřejmě kapela Tool a Omnia.

Ale co je doopravdy nejoriginálnější, je Heilung. Něco takového jste ještě neviděli ani v něch nejdivočejších snech. Je to tak pravěké. Ne, každý, to snese. Po shlédnutí videa už nikdy nic nebude jako dřív. A nebo taky jo. Je to vlastně jejich nejnormálnější píseň. Občas to poslouchám, když mám jít do práce na odpolední. To člověka tak zvláštně nabudí.



Blahodárný déšť

13. srpna 2018 v 14:59 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle jsem psala do druhého kola soutěže u Psycho Vampire. Myslíte si, že mám na výhru?

Zuzana seděla v křesle svého podkrovního bytu a dívala se z otevřeného okna na blahodárný déšť. Konečně je alespoň na chvíli chladněji. Když je ve stínu třicet tři stupňů, na slunci je padesát. To znamená, že když slunce celý den praží do střechy, tak uvnitř je třicet. A to ještě za předpokladu, že jsou všechna okna zatažená žaluziemi a závěsy. Jinak by to bylo více. To až večer se mohou otevřít. Ale to sem zase vlétne hromada komárů.
Zuzana věřila, že tohle místo se jednoho horkého dne stane jejím hrobem. Ale dnes teda ne. Ach, ten spásný, voňavý a vše zchlazující déšť. Konečně vzduch. Konečně světlo ve věčně zabedněných místnostech. Konečně průvan. Nádhera. Vždyť už to byla hrůza. Musela si pouštět Mrazíka a Snowboarďáky pořád do kola, protože tam byl sníh. A také chodit spát s mokrým hadrem na hlavě.
Zato teď se může rozhlédnout po kraji. Ten výhled je k nezaplacení. Všechno je takové živější. Viděla mokré střechy ostatních domů i úhledné, znovuoživené zahrádky. Jak ty rostliny pěkně pookřály. I ten keř temně rudých růží, který se Zuzaně tak líbil. Chodila okolo každý den do práce a vždycky si říkala, že by bylo dobré si vzít kapesní nůž a jednu růži uříznou a doma ji dát do vázy. Ale ještě k tomu nedošlo. Asi je to dobře. Ať tedy krásný červený květ žije dál a rozdává všem kolemjdoucím štěstí a radost.
Zahlédla i potůček, který se klikatě vinul do údolí, jako had. Po letech sucha vyschnul jeho pramen. Nicméně úzké koryto po něm zůstalo dál. Teď do něj z okolí ztékala přebytečná voda, která se do proschlé země nestačila vsáknout. Zuzana se v něm jako malá vždycky koupala. Teď už to nejde. Teče tam už jenom bahno a to ještě jenom občas. Ale stále vzpomíná, jak vybírala malé hlaďounké oblázky a nosila je domů. Jak tam nosila kameny ze zahrádky a doufala, že se tam taky tak vyhladí. Ale nevyhladily. A teď už ani nevyhladí. Teď je třeba vyjít vstříc novým zítřkům.