Září 2018

20. V okovech

30. září 2018 v 12:45 | Raja Luthriela |  Básně
Tak, a máte tu další báseň. Tuhle si musím pochválit i já. xDDDDD A zase nemůžu vymyslet název, sakra. Člověk by se z toho po...
Tak si to probereme znovu. Omílám vlastně ty samé věci pořád dokola. Sice se zlepšuju v technice, ale jinak je to pořád stejné. Ale co, ono je to skoro jedno. Můžeme tomu říkat třeba V okovech a budu spokojená.

V okovech

Zmítáš se v okovech všedního žití.
Nemůžeš ven.
Kam koukáš, když se sen ztratí
a je bílý den?

Co děláš, když hledáš smysl,
cos ztratil v mlhách?
Kam koukáš, když víš, že mysl
naříká v temnotách?

Zrádná je doba, zrádné jsou činy,
zrádné je místo beze jména.
Marně se rozhlížíš na všechny strany
všechna ta místa jsou úplně stejná.

Čtyři holé stěny a dveře zazděné,
malé okénko u stropu.
A skrze mříž vídíš nebe zatažené,
co věstí velikou potopu.

Čekáš už jenom, až se svět zhroutí,
volně se nadechneš,
a žalář temný se v mžiku zbortí.
Ze země se zvedneš.

Pozor však na letící kamení, chraň se.
Co čekáš? Že všechno vydržíš?
Jen sleduj na obloze znamení, změň se
a vyhneš se zmaru, uvidíš.

Země znovu nalezená

28. září 2018 v 12:57 | Raja Luthriela |  Fotografie
A tady už máme fotky z nedělní procházky, na které jsem se nachladila.
Aby bylo jasno, už jsem našla znovu ten opuštěný lom. Hurá, sláva. Teď už budu vědět, kudy tudy, Cecilko. :-)

Tady jsme zatím na návsi. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyfotila krásný smrček, jemuž v zimě tak sluší vánoční světýlka. Je to takový puberťáček, ani ne tři a půl metru vysoký. Letos má prvně šišky.


Virózy a komplexy

27. září 2018 v 19:25 | Raja Luthriela |  Zápisky
Tento týden mám už od pondělí nějakou rýmu a bolení v krku. Nějak jsem přistydla na nedělní procházce. Pokoušela jsem se mluvit s kameny. Samozřejmě jsem nezaznamenala, že by mi odpovídali. Ale třeba se snažily, ale zaznamenalo to jen moje nevědomí, nikoliv však vědomí. A když je nějaký velký rozdíl, mezi věcmi ve vědomí a v nevědomí, tak nemoc prostě jen dorovná energie. Zajímavý koncept. :-)
Anebo je to tím, že zrovna ten kámen, ke kterému jsem přiložila ucho, a následně jsem si na něj sedla byl schválně nejstudenější, jak uměl. No už není léto, kámo. Smiř se s tím.
Mám pocit, že je to tak, i tak.
Léčím se vším možným. Vařím, si bylinkový čaj na nachlazení, beru kapsle s hlívou ústřičnou a rakytníkovém olejem, cucám Orasept (něco jako Strepsils), udělala jsem si speciální pomazánku z domácího česneku (která je velmi řízná), kapu si do nosu Nasivin, dávám si do kapsy kaštany, protože prý vysílají konstruktivní energii, večer vždycky medituju, dneska jsem si nahřívala dutiny na slunci, piju i kávu s vaječňákem. Prostě do sebe peru samé dobré věci a něco z toho prostě musí zabrat. Přece se nebudu šidit, ne? Vlastně musím konstatovat, že tato viróza má mnohem lehčí průběh, než kterákoliv jiná. A už po čtvrtém dnu to polevuje. Skvělé. Nádhera. Když se ještě nějaké dva dny nebudu přepínat, možná můj oslabený organismus nechytí bakterii.
Také jsem se často ptala sama sebe, na co jsou ty časté virózy. Co mi tím vlastně chce mimo jiné moje tělo říct? Protože to, co jsem tu výše zmínila, ještě jistojistě není celé. Dumala jsem nad tím už roky. Dnes mě to konečně napadlo. Já mám totiž velmi trapný a sebezničující závazek. Tedy spíš naučený program. Když jsem byla menší, mamka mě nikdy nechtěla nechat marodit, pokud jsem neměla horečku. A tu já mám přece málo kdy. A tak jsem přechodila spustu moc ošklivých věcí. Vždycky jsem tim trpěla. A tak chrchláte a smrkáte, abyste ve škole náhodou něco nezameškali. A to nemluvím o tom, že jsem si připadala jak infekční bacilonosič, kterého se každý musel štítit. Jako bych už tak nebyla dostatečně odporná. Teď, když vím, že přecházet choroby jen zvyšuje riziko rakoviny, mám chuť si zoufalstvím vyškubat vlasy.
No zkrátka ještě dneska bych šla bez výčitek marodit, kdybych měla horečku. Ale víte co to je, když máte třeba pouhý zánět dutin s pouze lehce zvýšenou teplotou, kvůli kterému sice bolestí nespíte, ale u kterého se stejně neobejdete bez velikého sebeobviňování ze simulantství. Ať už marodit jdu, nebo nejdu, bez sebedestruktivních myšlenek se to stejně neobejde. Přece nemáte horečku. A přesně tohle uvažování se potřebuju odnaučit. Ano. Už jsem velká. Přesto nám však ve své hlavě nasazeného tyrana, který mě nutí trpět, přecházet choroby a tak se zpronevěřovat sama sobě. Vždyť přecházení bezhorečkových nachlazení mě zabíjí. Ano zabíjí. Já sice chci zemřít, ale ne takhle blbě. To už dnes taky vím.
Takže se potřebuju zbavit komplexu, který mi říká: "Pokud nemám horečku, a přesto jdu marodit, jsem simulant a hypochondr a zasloužím lynčovat." Výborně. Tak jsme to pojmenovali a zjistili, co je příčinou, a teď je třeba na sobě pracovat. Budu sama sobě dělat psychoterapeuta. Ty jo. Dneska mám tolik poznatků. Já počkám na to, jaké budu mít dneska sny a uvidím, co mi k tomu řeknou. Pak nejspíš napíšu nějakou báseň na uvolňování napětí.
Prostě se musím naučit stonat bez výčitek, jinak se zblázním.

Kolem rybníků

24. září 2018 v 13:43 | Raja Luthriela |  Fotografie
Tyto fotky nejsou ze včerejška. Ty včerejší budu teprve dávat do počítače. Tyto jsou z neděle z minulého týdne. Víte, jak jsem byla na té básnické procházce tenkrát v sobotu? Hrozně se mi tam líbilo a tak jsem tam hned druhý den tam šla s foťákem. Ta panoramata. Jak, to, že jsem tu ještě letos nebyla. Kolik procházek mám vlastně ještě takhle zapomenutých?


Tohle je nádherné místo. Vlastně je to trasa plná rybníků, větrolamů a slunce.


19. Dvě brány

23. září 2018 v 12:30 | Raja Luthriela |  Básně
Obvykle básně skládám tím způsobem, že mě něco rozhodí nebo jsem napjatá a já se vypíšu ze svých pocitů. Občas to jde i tak, že sice necítím žádné napětí, ale chci mermomocí něco napsat a tak jakoby tahám verše z prostoru, tak, jak jsem to udělala minule. Nejde to ale taky vždycky. Tohle dílo mě ale napadlo v práci. Ani jsem zrovna neměla v úmyslu něco vymýšlet. Prostě jsem zrovna měla jednotvárnou práci o samotě. Až moc osamotě i na takového introverta jako jsem já. A když už pátý den stáčíte nátěr na stromy do kyblíčků a nikdo vás nevyrušuje z vašeho pohroužení do svých myšlenek, to byste nevéřili, co to dělá s lidským vědomím. Mimo jiné jsem si tak nějak začaly generovat verše i s melodií jako by byly už celé a byly mi poslány z jiných sfér. A tohle už sakra nejde nenapsat.

Dvě brány

Zlatá brána
kdesi v lesích
celá prkny
zatlučená.

Vedle ní je
druhá brána,
otevřená,
celá černá.

A k ní jdou
zástupy oslepených.
Jdou, jdou
s páskami na očích.

Zlatá brána
kdesi v lesích,
přes propast k ní
cesta není.

Vedle ní je
druhá brána.
Vede k ní most
přes tu propast.

A po něm jdou
zástupy zmatených.
Jdou, jdou
zástupy zraněných.

Zlatá brána
kdesi v lesích
křovinami
zastíněná.

Vedle ještě
druhá brána.
a volná k ní
vede cesta.

A po ní jsou
zástupy bez svědomí.
Jdou, jdou
zástupy v bezvědomí.


Sbohem Vláďo Šafránku

22. září 2018 v 13:06 | Raja Luthriela |  O oblíbených kapelách
18.9. mě zasáhla velmi smutná zpráva. Dozvěděla jsem se, že zemřel můj oblíbený zpěvák Vláďa Šafránek. Můžete ho znát z kapely Harlej nebo z Walda Gangu.
Měla jsem ho vlastně docela ráda. Už jsem ho čtyřikrát viděla na živo. Líbil se mi vždycky nejen jeho hlas a písně a způsob, jakým nazpíval písně Waldemara Matušky, ale i koncerty. Ty mě moc bavily. Byl to showman. Navíc při jeho zpěvu šla opravdu živá energie. Fakt tam byl s publikem a ne jako někdo, kdo tam jen přijde, odkokrhá to své a jde pryč. Dal do toho vše a možná i víc. Rozhodně víc, než mohl, a tak se vyčerpal. Už deset let dozadu byl prý dost nemocen. Což jsem ani nevěděla. Měl prý nějakou plicní hypertenci. Do toho se ke konci přidalo něco se srdcem. Možná se měl více šetřit. Nevím. Bylo mu teprve čtyřicet šest. Člověka vždycky rozesmutní, když někdo zemře před důchodem. Fakt si z toho nedělám srandu. Ve mně to opravdu budí beznaděj. Ale to je zase čistě můj komplex.
Ale aby článek nerozbředl do něčeho, co nechci. Vlastně ani nevím, jak to zakončit nějak inteligentně.

Zkrátka sbohem, Vláďo. Odešel jsi do jiného světa. Ať se ti tam tedy líbí. Fanoušci na nebe budou ještě dlouho vzpomínat.



18. Moje cesty

16. září 2018 v 12:00 | Raja Luthriela |  Básně
No, měla jsem několik přednastavených básní. V červenci a na začátku srpna jsem jich napsala totiž několik. A tak jsem si skoro celý srpen a kus září mohla dovolit tvůrčí krizi. Ale protože mi básně došly a nic nového mě nenapadalo, musela jsem jít v sobotu na procházku s notesem a tužkou. To pro případ, kdybych nějaké verše potkala, tak aby mi neutekly.
Doposud jsem psala básně převážně doma. Některé ve vlaku, jednu na zahraně a dvě z nich dokonce u babičky v Protivíně. Věřím, že různá prostředí aktivuje v mozku různé receptory, které se s nimi sladí a ty pak přitahují různé myšlenky, co poletují kolem nás. Docela se mi tato teorie zatím vyplácí. Hele, co jsem během cesty sepsala. Sice jsem to musela jště trochu poopravit, ale to nevadí. A dokonce i houby jsem našla. Sláva. Jen s názvem básně je problém. Takže hledá se myslitel na vymýšlení názvů. Zatím tomu bodo říkat takhle:

Moje cesty

Na hranici světla a stínu
jest všechno jiné.
Do jámy lvové spadnu.
Tam všechno zlé se stane.

Do kopce vedou cesty moje
až za horizont událostí.
A vítr fouká. Děvče, co je?
Jen se dívej, kam ptáci letí.

Rákosí roste podél vody.
Na louce opodál běží srnka
Až zase půjdu příště tudy,
bude to jiná života stránka.

Jen řekni, kdo tomu rozumí.
Kdo tudy přede mnou šel.
Pověz, jak hluboké je zranění.
To žádný neví, bohužel.

Země ztracená

13. září 2018 v 21:19 | Raja Luthriela |  Fotografie
A máme tu další nedělní procházku. A tentokrát byla obzvláště kuriózní, protože jsem na ní málem, zabloudila. Tedy ne přímo zabloudila. Spíše jsem se nechala vést svým podvědomím a to je vždy nežádoucí, když se snažíte dostat na konkrétní místo. A jak že k tomu došlo?

Pamatujete si na konec března, jak jsem objevila léta opustěný lom nedaleko naší vsi? Tak jsem ho chtěla opět navštívit. Tenkrát jsem tam byla poprvé a protože jsem byla obzvláště ve formě, tak jsem ho poměrně brzo také našla. Podruhé se tak ale nestalo. Já jsem totiž už ze začátku udělala velkou chybu. Nezvolila jsem předchozí cestu skrze šípkové keře. Chtěla jsem si to ulehčit, a tak jsem šla ještě dál po silnici, že jako vejdu na to pole o kousek dál. A to mě zmátlo.
Než, se přesuneme dál, pokochejme se úchvatným výhledem.


SRPEN: Pjér la Šé'z - SETKÁNÍ SE SMRTÍ

10. září 2018 v 16:26 | Raja Luthriela
A protože už mám všechny přednášky s Pjérem shlédnuté a novou mi přidávají na Youtube jednou za uherský rok, tak na některé koukám po druhé. (I po třetí. Asi si budu muset najít ještě někoho jiného, nebo se začít bavit ještě něčím jiným.) Za měsíc srpen zrovna toto bylo to nejhodnotnější, co jsem si pustila.

Dokonce mě to i inspirovalo. To když jsem prosila vesmír, aby mi zajistil nějaký zážitek smrti, který bych ovšem přežila. Protože prý ten, kdo neměl vědomé setkání se smrtí, toho postihne smrt nevědomě v podobě depresí. (Doufám, že to moc nepřekrucuju.) Hned druhý den na to jsem se málem zadusila čokoládou. Prostě a normálně jsem jí vdechla tak nešťastně, že jsem se ani nemohla nadechnout. A tak si říkám: "Umřu? Neumřu? A ono to dopadne dobře..." Nakonec mě mamka musela třísknout do zad. To mi pomohlo a rozčílilo zároveň. Taková rána. Taková bolest. Vesmír je někdy velmi rychlý. Příště si dvakrát rozmyslím, co si budu přát. Ale bylo to poučné. Přinejmenším jsem zjistila, že nějakou tu vůli k životu ještě mám. A také jsem vymyslela novou větu. "Ministerstvo náhod varuje: Čokoláda v dýchacím ústrojí může zabíjet." :-)



17. Anděl

9. září 2018 v 10:45 | Raja Luthriela |  Básně
Tuhle báseň ovlivnila vlna úplně nesmyslných veder na začátku srpna a trochu i píseň Amananth od Nightwish. Ale to jen vzdáleně. Její videoklip se stal impulzem pro její napsání, ale jinak s tím nemá nic spolešného.

Anděl

Na břehu vyschlého potoka
leží tam anděl, naříká.
Včera ho shodili z klenby nebeské.
Ach, jak to od nich bylo nehezké.

A on tam ležel za žáru letnách dnů
na žhavých kamenech z nejhorších snů.
Slunce mu pražilo do jeho křídel.
Jsou skoro zčernalá na uhel.

Je tam tak sám bez všech svých druhů.
Zlobí se na něj. Vždyť rozbil duhu.
A teď je zatracen, proklet a vyhnán.
Pro zbytky barev té duhy poslán.

A on tu leží. Neví kde začít.
Kosti má zlomené. Chce se mu zemřít.
Vše vzdává předem, pro slzy nevidí.
A tyto slzy jenom Zem zachytí.