Země ztracená

13. září 2018 v 21:19 | Raja Luthriela |  Fotografie
A máme tu další nedělní procházku. A tentokrát byla obzvláště kuriózní, protože jsem na ní málem, zabloudila. Tedy ne přímo zabloudila. Spíše jsem se nechala vést svým podvědomím a to je vždy nežádoucí, když se snažíte dostat na konkrétní místo. A jak že k tomu došlo?

Pamatujete si na konec března, jak jsem objevila léta opustěný lom nedaleko naší vsi? Tak jsem ho chtěla opět navštívit. Tenkrát jsem tam byla poprvé a protože jsem byla obzvláště ve formě, tak jsem ho poměrně brzo také našla. Podruhé se tak ale nestalo. Já jsem totiž už ze začátku udělala velkou chybu. Nezvolila jsem předchozí cestu skrze šípkové keře. Chtěla jsem si to ulehčit, a tak jsem šla ještě dál po silnici, že jako vejdu na to pole o kousek dál. A to mě zmátlo.
Než, se přesuneme dál, pokochejme se úchvatným výhledem.



Tohle místo je mi ale povědomé. Skoro bych i řekla, jsem jsem to samé místo už fotila, jen tam ještě nebyly ty odkvetlé divizny. Fotím vlastně pořád ty samé věci. Možná bych se měla přestěhovat, protože některé věci se na těch fotkách vážně opakují. Ale asi to zatím neudělám. Ne kvůli krajině. Ta se mi líbí a moje fotky zajímají málo koho, tak je to jedno. Nikomu se tedy nevryjí do paměti úplně.


Tedy by se dalo říct, že kdybych z diviznového místa šla mírně doleva, mohla bych tam možná dojít. Jenže se mi stala ta nehoda, že mě zaujaly tyto břízy. Zrovna tyhle konkrétní mi totiž něco připomínají. Něčím mě fascinují a jsou svým způsobem nádherné. Evokují tajemství, melancholii, krajinu z Mrazíka a ještě něco, sakra. Ale co? A tak jsem se na ně chtěla podívat z blízka. Vyfotila jsem je. Obešla jsem je a za nimi bylo zorané pole s vyjetými kolejemi od traktoru. A tak jsem po nich šla. Vlastně si ani nedovedu rozumově vysvětlit, proč. Snad proto, že jsem už po nějaké době na slunci už vzdala hledání lomu a věřila jsem, že se tudy dostanu zpět k silnici. Ale prakticky jsem se spletla o 180 stupňů. A to už je dost. Když jsem vyšla na polní cestě, mírně mě to překvapilo ale nerozrušilo. Já to místo poznala. Nachází se přibližně na této trase. Měla jsem ho vyfotit. Teď je to památeční lokalita. Nějak mi nedošlo, že teď to budu potřebovat. Nevadí.


Zamířila jsem samozřejmě rovnou k domovu a cestou zpátky už jsem zaznamenávala jenom dřevokazné houby.




A jakýsi zahradní svlačec s kopřivami.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | Web | 14. září 2018 v 23:27 | Reagovat

Krásne fotky prírody. :) Strácanie sa vo voľnej prírode je moja špecialita, ja sa stratím aj doma :)

2 Lulu Lulu | 15. září 2018 v 9:50 | Reagovat

[1]: Sama určite nie si s tým strácaním.

3 excessive mind excessive mind | Web | 15. září 2018 v 23:41 | Reagovat

Fotky jsou krásné, ráda se chodím do přírody projít, když to není tak daleko, člověk si tu cestu najde zpátky. Ten výhled je fakt úžasný.

4 Salywely a Jack na cestách Salywely a Jack na cestách | Web | 18. září 2018 v 15:57 | Reagovat

Překrásné fotografie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama